Harvardova pedagogická fakulta vydala příručku, která má rodičům a učitelům pomoci rozhodnout, kdy umělá inteligence dětem s učením pomáhá, a kdy jim spíše škodí. Jmenuje se AI Guidance by Age, vychází z více než pěti tisíc odborných prací a pokrývá 81 oblastí dětského vývoje. Autoři ale rovnou přiznávají, že nejde o hotové poznatky, nýbrž o hypotézy, protože důkladný výzkum zatím neexistuje.
Právě proto tato příručka vznikla. Získat spolehlivé důkazy o tom, co AI dělá s vyvíjející se myslí, může podle autorů trvat deset i více let. Podobnou situaci už jsme jednou zažili, protože celá generace vyrostla se sociálními sítěmi dříve, než se objevily dlouhodobé studie. Rozhodnutí, která rodiče a školy dělají dnes, se přitom budou jen těžko brát zpět. Vedoucí projektu Jeff Curley to shrnul tím, že akademická instituce nemůže čekat, protože učitelé a rodiče hledají odpovědi právě teď.
Jedna otázka místo seznamu zákazů
Z celé příručky je pro běžného rodiče nejpoužitelnější jednoduché vodítko, se kterým přišla spoluautorka Tessa Forshawová. Místo toho, aby sepisovala, co se smí, a co ne, nabízí jedinou otázku.
Vede toto použití AI dítě k procvičování dovednosti a k lidem kolem něj, nebo od nich pryč?
Pokud k nim, je takové používání podle ní většinou v pořádku. Pokud od nich, vyplatí se nad tím ještě jednou zamyslet. Stojí za tím dva principy, které podle Forshawové o učení platí bez ohledu na technologie. Děti potřebují blízkost zkušenějších lidí a potřebují příležitost si dovednost opravdu vyzkoušet.
Tato otázka funguje, i když netušíte, jak chatbot pracuje. Když si dítě nechá vysvětlit postup a pak si ho samo zkusí, dovednost trénuje. Když nechá úkol vypracovat a opíše výsledek, procvičování vynechalo.
Co se v daném věku zrovna buduje
Zbytek příručky stojí na tom, že se u dětí v různém věku vyvíjí něco jiného, takže stejná technologie může v jednom období pomoci a v jiném uškodit. Příručka proto kombinuje dvě osy, tedy věk dítěte a schopnost, kterou si právě buduje, od počáteční gramotnosti po zvládání emocí. U každé kombinace pak odpovídá na čtyři otázky. Co se v tomto věku vyvíjí, co o tom říká dosavadní výzkum AI, jak by to AI mohla narušit, a jak by mohla pomoci.
Ukázat se to dá na dětech mezi devátým a jedenáctým rokem. V tomto věku teprve sílí schopnosti jako pracovní paměť, udržení pozornosti a hlídání vlastního myšlení. Podle příručky tu AI může prospět tak, že přizpůsobivé programy udrží obtížnost přesně na hraně, kde má dítě co dělat, ale ještě to zvládne. Pomáhá i situace, kdy dítě posuzuje, jestli je odpověď AI správná, protože si tím trénuje kritické myšlení.
Opačně to vypadá u nástrojů na domácí úkoly. Ty podle autorů zkratují vybavování z paměti, tedy přesně tu nepříjemnou chvíli, kdy si dítě musí něco samo vylovit z hlavy. A právě tato chvíle paměť buduje a vede k učení. Dítě dostane hotový výsledek, ale o tu část, kvůli které úkol existoval, přijde.
Jak příručka vznikla a proč si dát pozor
Autoři popsali postup poměrně otevřeně, nejspíše i proto, že by jim jinak někdo vyčetl, že o AI píší s pomocí AI. Zvolili zásadu, že AI dávají do lidské smyčky, ne lidi do té umělé.
Nejdříve sestavili knihovnu více než pěti tisíc odborných prací z vývojové psychologie, kognitivní vědy a neurovědy, doplněnou o první výzkumy AI ve vzdělávání. AI z této knihovny shrnula, co se o daném tématu a věku ví, a výsledek dostal výzkumný asistent, který text napsal. Druhý asistent ho zkontroloval, editor ho zkrátil z pěti stran na dvě a převedl do srozumitelné řeči. AI pak ověřila každou citaci proti zdroji a označila, co nesedělo. Nakonec vše prošel člověk s doktorátem nebo někdo z fakulty.
Zajímavý je i krok, který by u akademického projektu málokdo čekal. Autoři si přizvali kouče, který je měl donutit přestat se držet první myšlenky a předpokladu, že vše zůstane při starém. Chtěli tím rozšířit úvahy o tom, jak všelijak by AI mohla vývoji pomoci, nebo uškodit.
Příručka má i své meze a autoři je sami přiznávají. Zaměřuje se hlavně na neurotypické děti a mladé lidi do čtyřiceti let a většina dosavadního výzkumu vývoje pochází ze zemí globálního Severu, takže do jiných prostředí se poznatky nemusí přenést. Každá položka je navíc hypotéza, tedy nejpravděpodobnější vysvětlení poskládané z neúplných důkazů, nikoliv ověřený výsledek.
Ohlasy mezi učiteli zatím nejsou jednotné. Speciální pedagožka Heather Gaucková z Michiganu příručku označila za užitečný ponor do vývojových fází, které jsou pro učení nezbytné. Tim Wells, zástupce ředitele střední školy v Nevadě, naopak napsal, že koncept je sice zajímavý, ale nástroj mu připadá dost základní a zatím by ho nedoporučoval, protože mu pro stejný účel lépe poslouží ChatGPT.
Nejistoty kolem výzkumu to jen potvrzuje. Přehled stanfordského centra pro AI ve vzdělávání ukázal, že dosavadní poznatky vycházejí smíšeně a hodně záleží na tom, jak je nástroj navržený a jak se používá. Samostatná kontrola souhrnných analýz o dopadech AI na učení ve třídě zase zjistila, že existující práce mají chyby a jako podklad pro rozhodování nemohou sloužit. Harvardský tým proto příručku označuje za živý materiál, který bude doplňovat podle toho, jak budou přibývat nové studie a zpětná vazba od učitelů.
Zdroje: harvard.edu, timesofindia.indiatimes.com a edweek.org



