Dnes považujeme koupání za přirozenou součást každodenního života a každý dům je vybaven koupelnou s teplou i studenou tekoucí vodou. Tak tomu ale nebylo vždy. Lidé v 19. století se nekoupali každý den ani každý týden a pokud ano, šlo většinou jen o rychlé osvěžení v nejbližším jezeře nebo řece, někdy oblečení, jindy ne. Pravidelná hygiena a zázemí pro ni byly součástí procesu urbanizace. Koupání bylo považováno za takový luxus, že mnoho měst zdaňovalo domácí vany částkou 8 dolarů ročně a veřejné lázně 6 dolary za vanu za rok.
Rané možnosti koupání ve Fort Worth
Kromě osvěžení v nedalekém Trinity River byly první možnosti koupání ve Fort Worth spojeny s holičstvími. Jedním z takových míst byl holič Phil Decker na adrese 703 Main Street, kde si muž i žena mohli dopřát koupel za 1 dolar. Mansion Hotel, který otevřel své brány v roce 1878, byl prvním ubytovacím zařízením nabízejícím hostům možnost vykoupat se za příplatek 25 centů k základní ceně pokoje, která také činila 25 centů. Dřevěná vana stála na zadní verandě, chráněná před zvědavými pohledy zdmi ze dvou stran a révou porostlými mřížemi ze stran zbývajících. Voda se čerpala z pumpy v přilehlé uličce přes žlab ve tvaru písmene V a nebyla nijak ohřívána. Kdo si chtěl dát koupel, musel požádat portýra, aby vanu naplnil, a dostat od něj kus mýdla. To byly tehdy pokoje první třídy!
Vany pro vyvolené
Ve městě existovaly i další vany, jenže nebyly přístupné každému. Železniční společnost Texas & Pacific měla vanu v depu pro své průvodčí a strojvůdce, kteří se po namáhavých a zakouřených cestách potřebovali osvěžit. Zvláště v letních měsících ji oceňovali strojvůdci sedící v kabině vedle kotle i průvodčí, kteří museli nosit kravatu a sako bez ohledu na počasí. Byl to jeden z privilegií železničářů v době, kdy soukromá vana doma byla prakticky nevídanou věcí. Přístup k vaně měla ale i jiná skupina lidí, rozhodně ne privilegovaná. Byli to dlouhodobí vězni v krajském vězení, pro něž byla pravidelná koupel, i s výměnou oblečení, součástí týdenního režimu. Vana, kterou sdíleli i dozorci, měla občas i jiné využití a sloužila ke křtům, což se hodilo zejména těm odsouzencům, kteří před popravou prošli náhlým duchovním obratem. Tarrantské krajské vězení v tomto ohledu nebylo ničím výjimečné, každé krajské vězení vanu mělo, což o každém hotelu říci nešlo.
První veřejné lázně
Prvními veřejnými lázněmi ve Fort Worth, které nevyžadovaly pronájem pokoje ani zaměstnání u T&P, byly Artézské lázně W. R. Haymaker na severozápadním rohu náměstí. Otevřely se v roce 1884 a sloužily jak pánům, tak dámám. Nabízely prvotřídní obsluhu a teplou i studenou vodu po celý den. Přestože stály prakticky u řeky, vodu čerpaly z hluboké studny přímo na místě, což zaručovalo její čistotu a majiteli umožňovalo chlubit se tím, že má nejlepší koupelovou vodu ve státě. Artézská voda byla pozoruhodně měkká, snadno se s ní vytvářela hustá mýdlová pěna a pokožka po koupeli působila sametově. Cena byla stejná jako za koupel v Mansion Hotelu.
Natatorium – nová éra
Když v roce 1890 otevřelo Natatorium na rohu ulic Third a Rusk/Commerce, nešlo ani tak o rekreační plavání, které tehdy příliš lidí neprovozovalo, jako spíše o koupání, jež si ve Fort Worth postupně získávalo oblibu. Natatorium vytlačilo Haymakerovy Artézské lázně z trhu. Obě zařízení se chlubila využíváním čisté artézské vody, nikoli říční nebo povrchové vody. Čtyřpodlažní budova postavená za 150 000 dolarů byla víc než jen lázněmi. Nabízela obyvatelům Fort Worth úroveň luxusu, jakou dosud nepoznali: veřejný bazén o rozměrech přibližně 15 × 27 metrů, turecké a ruské parní lázně a pokoje k pronájmu na delší pobyty jako v hotelu. K tomu přibývalo holičství a staromódní vanové koupele. Turecké a ruské lázně byly největší novinkou, natolik, že Gazette zveřejnil jméno prvního odvážlivce, který tureckou lázeň vyzkoušel. Byl jím plukovník J. K. Ashby, který prohlásil, že předčila vše, co kdy v tomto ohledu zažil, a dodal, že takové lázně absolvoval ve všech větších městech země. Jak si vedla ruská a turecká varianta dál, noviny již nesledovaly, ale celková návštěvnost v letních měsících rostla, což naznačovalo, že většina lidí toužila prostě po klasické koupeli s mýdlem a vodou, nikoli po exotickém zážitku v parní místnosti. Vedení lázní proto oslovovalo ty, kteří byli odhodláni přečkat léto čistě, svěže a zdravě.
Koupání jako osobní rutina
Největším pokrokem pro obyvatele Fort Worth však bylo přijetí koupání jako součásti každodenní osobní hygieny. Historicky bylo domácí koupání náročné, než se člověk svlékl a ponořil do vody, musel nejprve připravit vanu a ohřát vodu. Běžné louhové mýdlo bylo drsné na pokožku a v zimě se věřilo, že koupání způsobuje nachlazení.
Legendární Stará Železná
První zaznamenaná vana ve Fort Worth patřila J. Y. Hogsettovi, váženému právníkovi, který přišel do města v roce 1872 a byl natolik respektován, že v roce 1873 dostal za úkol sepsat městskou chartu. Hogsett byl člověk přísné střídmosti a pečlivý elegán, který věnoval velkou pozornost osobní hygieně. Přesné datum není známo, ale někdy před rokem 1876 si objednal vanu poštou ze St. Louis a nechal ji přepravit vlakem do Dallasu. Posledních přibližně padesát pět kilometrů do Fort Worth ji vezl vůz tažený koňmi. Říká se, že celé město slavilo její příjezd jako symbol rostoucí civilizovanosti na březích Trinity. Vana byla železná a tvarovala se jako staromódní rakev, nahoře asi šedesát centimetrů široká, dole se zužující na třicet. Stála na čtyřech krátkých nožičkách. Někdo ji přezdíval Stará Železná a přezdívka se ujala. O několik let později byla stále jedinou vanou ve městě, když obchodník B. C. Evans dostal nebezpečně vysokou horečku. Doktor W. P. Burts předepsal ochlazující koupele, a tak byla Stará Železná naložena na vůz a odvezena do Evansova domu. Kolem roku 1904 přešla historická vana do rukou firmy Ballard Ice and Fuel Co., která ji používala k napájení koní a mezků táhnoucích jejich vozy. Stále však zůstávala v rodině, protože Joseph J. Ballard byl zeť soudce Hogsetta.
Luxus pro privilegované
Soukromé vany zůstávaly luxusním zbožím dostupným jen hrstce privilegovaných. Dalším raným majitelem vany byl Ed Farmer, jeden z průkopnických podnikatelů Fort Worth a největších realitních developerů. Jako kapitalista a vážený člen Obchodní komory musel udržovat určitý image. Žil také v jednom z velkých domů, kde byl prostor pro koupelnu s vanou a teplou i studenou tekoucí vodou. Žádné přenášení horkých hrnců z kuchyňského sporáku v sobotní večery.
Pořádek za mřížemi
Vězni nebyli vždy ochotní se koupat a někteří museli být přesvědčeni. O to se staralo vězeňské klokaní soudy, které nutily každého vězně koupat se dvakrát týdně, ve středu a v sobotu. Dozorci tuto praxi podporovali, nikoli kvůli blahu vězňů, ale aby potlačili zápach a předešli nemocem. Běda tomu, kdo se povinné koupeli vzpíral. Nakonec si i městské vězení pořídilo vanu ze stejných důvodů jako krajské, jen s větší naléhavostí. Protože se městská cela nacházela v suterénu radnice, udržování určité úrovně čistoty bylo důležitým ohledem pro všechny, kdo na radnici přicházeli.
Fort Worth na cestě k moderní hygieně
I poté, co se Fort Worth proměnil v civilizované město, byly jemnosti koupání pro některé obyvatele stále cizí. V roce 1911 James Ellis navrhl přeměnit vyhořelou budovu střední školy na veřejné lázně. Argumentoval: Pokud vím, v Texasu existují jen jedny veřejné lázně, a to ještě podřadné. Proč by Fort Worth nemohl jít příkladem místo toho, aby následoval ostatní texaská města? A dodal poněkud anachronicky, že veřejné lázně jsou nevyhnutelné.
O rok později mělo město dva veřejné bazény, Natatorium a YMCA. Když správní rada parků zvažovala výstavbu prvního venkovního bazénu v Trinity Parku, bylo třeba vyřešit řadu otázek: Má se bazén pravidelně vypouštět a plnit znovu? Co smíšené koupání? A jaké plavecké oblečení by mělo být povoleno? Klíčovým problémem však bylo, co dělat s plavci, kteří bazén využívali jako vlastní soukromou vanu. Jak upozornil Star-Telegram v jednom úvodním článku, největší potíž spočívá v tom, že téměř každý považuje bazén za místo, kde se může nejen plavat, ale i mýt. Někteří lidé přicházeli s mýdlem a ručníkem a bez okolků se dávali do drhnutí uprostřed ostatních plavců. Jedno z možných řešení hygienického problému navrhl vedoucí tělovýchovného oddělení YMCA, který poukázal na to, že mnoho veřejných bazénů po celé zemi experimentuje s chemickou úpravou vody pomocí chloru.
Dlouhá cesta vpřed
Fort Worth ušel dlouhou cestu od dob, kdy obyvatelé města přicházeli se zvědavostí obdivovat novou vanu J. Y. Hogsetta a přemýšleli, k čemu ji asi bude potřebovat. Během několika málo let měl každý nově postavený dům vnitřní instalaci včetně vany. Každodenní hygiena se stala samozřejmou součástí civilizovaného života.
