Za mě je Cade Cove zatím nejkrásnější část Smoky Mountains.
Dostal jsem doporučení tam zajet od místních.
No posuďte sami.
Cades Coves leží kousek za hranicemi ve státě Tennessee.
Z Atlanty cesta trvá zhruba 3 hodiny po dálnici.
Dávejte pozor, abyste jeli opravdu po dálnici, Google mapy totiž rády navigují i přes města mimo dálnici.
Vzdálenostně a i časově je to zhruba stejné, ale počítejte, že u druhé varianty budete stát každou chvilku na semaforech a podobně.
Rozhodně bych se sem vydal alespoň na dva dny. Na jeden den toho budete mít totiž až až.
U příjezdu jsem si vyfotil ceduli s nápisem, který indikoval můj vstup do národního parku: „Great Smoky mountains“.
Následovalo projetí klikaté silnice napříč lesem a předemnou se najednou objevila nádherná panoramata.
Musel jsem neustále zastavovat u krajnice, fotit a kochat se tím krásným, lidskou rukou nedotčeným, panenským prostředím.
Ten dojem byl opravdu úžasný.
Znovu jsem si potvrdil, jak moc mám hory rád.
No řekněte, není to opravdu krása?
Pokračoval jsem dle navigační cedule a přijel do kempu, který jsem měl již vytipovaný a rezervovaný dopředu.
V letních měsících doporučuji rezervovat opravdu dopředu na stránkách recreation.gov.
Jednoduše si na webu vyberete místo, kde chcete stanovat, termín Vašeho příjezdu a zaplatíte kreditní kartou.
Poplatek je 20$ za noc, teda alespoň letos, v budoucnu se může změnit.
Při vjezdu do kempu mě přivítal nápis: „vítejte a přihlaste se v kanceláři, že jste přijeli“.
Zastavil jsem v blízkosti vstupu do „rangers office“ a vevnitř jsem se nahlásil.
Dostal jsem mapu areálu a lístek na kterém byl termín, v jakém se v kempu zdržím.
Je to celkem rozsáhlý areál.
Najdete tu parkoviště, obchod, fast food, dají se tu tedy koupit suvenýry, dřevo na grillovaní, jídlo a spousta dalšího.
Našel jsem svoji „site“ – místo, které bylo vyhrazeno pro mě.
Označují to písmenky abecedy s čísly, měl jsem tuším B12, nalézt je to jednoduché, parkem pravidelně prochází rangeři a vše kontrolují, tudíž se lze i zeptat.
Než jsem šel na turistiku, potřeboval jsem postavit stan, jelikož jsem věděl, že se jen tak nevrátím a večer budu nejspíše již unavený cokoliv dělat.
Co se mi líbilo na první pohled bylo to, jak mají srovnanou zem a vysypanou kamínky.
Na první pohled to bylo jak dělané pro stan.
Našel jsem ale dva problémy, díky kterým jsem stan nakonec postavil hned vedle.
– na kamínkách se bez kariamtky špatně spí (tu jsem naštěstí měl)
– to místo bylo tak krásně srovnané a zadusané, že nešlo zapíchnout kolíky na přichycení stanu do země
Jak jsem psal výše, vedle toho to šlo bez problému a stan jsem postavil.
Podíval jsem se do mapy „kudy tudy“ a vyrazil jsem do hor.
Trasu jsme měl naplánovanou celkem jasně.
Vylézt nahoru a pokračovat po hřebenech buď směrem na Appalachian Trail a Thunderhead Mountain nebo po hřebenech přes Russel Field Trail.
Vybral jsem nakonec tu druhou variantu s tím, že Thunderhead Mountain si nechám na jindy.
Trasa vede přes les, kolem různých potoků a vodopádů.
Co mě opravdu zarazilo bylo to, že kemp byl naprosto plný lidí, ale na turistiku se nevydal vůbec nikdo.
Kromě kempu jsem za celý den nepotkal jediného člověka.
Což bylo na jednu stranu fajn, na druhou jsem si zase říkal, kvůli částečné absenci mobilního signálu a spoustě různých nápisů a varování před mědvědy, že by nebylo špatné občas někoho potkat, hlavně v případě, kdyby se něco stalo.
Po zhruba dvou až třech hodinách jsem se vyškrábal na hřeben, kde byl první z mých záchytných bodů – tzv. shelter.
Shelters jsou napříč horami, jsou to takové otevřené polochatky, kde se dá přespat, něco opéct nebo jen odpočinout.
Většina byla momentálně zavřená kvůli medvědům.
Ty nápisy mají určitě něco do sebe, ovšem zrovna moc dobře na mě nepůsobily, kór když jsem byl spoustu mílí od civilizace a místy bez signálu.
Na internetu se dají najít stavy jednotlivých shelters, zdali jsou otevřeny.
Chci počkat, až tato bude a přespat tam, může to být perfektní, pod hvězdami, daleko od čehokoliv.
Po krátké pauze jsem pokračoval dále.
Cesta vedla lesem. Zajímavé ovšem je, jak je prostředí schopné se během míle úplně změnit.
Po zhruba dalších 3 hodinách chůze jsem koukl na GPSku a viděl, jak jsem opravdu velmi daleko od kempu.
Vzhledem k času, který byl, kolem 6ti hodin večer, kdy jsem začínal být unavený a měl jsem to zpět několik hodin chůze, začal jsem trošku panikařit.
V noci se mi moc jít nechtělo a baterka v mobilu na svícení taky věčně nevydrží.
Hlavně se také při setmění dávají do pohybu medvědi.
Ty jsem ostatně i se srnkami potkal. Mládě medvěda leželo (nejspíše spalo) vedle stromu, zhruba 30 metrů ode mě.
Chvilku jsem se na něj díval, ale raději jsem rychle odešel.
Kde je „prcek“, tam jsou i rodiče a při mé únavě ještě utíkat před medvěděm se mi opravdu nechtělo.
Zajímavé je, jak se ty zvířata vůbec nebojí. Potkáte srnku, stojíte od ní na dva metry, žere listí a vůbec jí to nerozhodí.
Jsou na lidi zvyklí.
V polovině chůze zpět, kdy jsem před sebou měl ještě několik mílí, mě přepadla už opravdu velká únava a všechno mě bolelo.
Hlavně nohy a záda.
Opravdu jsem to, na moji fyzičku, dost přehnal.
Zbytek výletu jsem už doslova „pletl nohama“ a tak nějak došel – těsně před stmíváním, bylo to tak tak.
V kempu jsem si udělal maso, najedl se, napil a ve stanu okamžitě usnul.
Závěr?
Pokud pojedete někdy do Smokies, doporučuji si cestu opravdu dobře naplánovat a zvážit své fyzické a časové možnosti.
Občas v horách přespat kvůli zvířatům nelze a dostat se zpět může být náročné.
Na mapě se vše zdá kousek, ale nemusí tomu nutně tak být.
Každopádně přes léto se tam určitě ještě ukáži a zkusím další trails :).
