Sam Altman stál na pódiu indického AI summitu v Novém Dillí. Před sebou měl přátelské publikum, za sebou týden plný titulků. A pak pronesl větu: „Vychovat člověka taky stojí spoustu energie." Zní to nevinně. Jenže reakce, která přišla, byla cokoliv jiného než nevinná.
Summit, otázky a Altmanův protiútok
Altman přijel do Indie jako hvězda. OpenAI tam má přes 100 milionů týdně aktivních uživatelů ChatGPT – druhý největší trh na světě hned po USA. Na summitu ho čekaly rozhovory, fotky s premiérem Modim a přednášky o budoucnosti AI.
Jenže novináři se ptali i na nepříjemné věci. Konkrétně na to, kolik energie a vody ChatGPT spotřebovává. Altman nejprve odmítl nejrozšířenější tvrzení – že jeden dotaz do ChatGPT spotřebuje 17 galonů vody – jako „naprostý nesmysl, totálně šílené, žádná spojitost s realitou." Uznal ale, že problém existoval dřív, když datová centra používala odpařovací chlazení. Teď prý ne.
Pak přišlo to, co všechny zaujalo nejvíc. Altman se rozohnil nad tím, co považuje za neférové srovnávání. Kritici prý porovnávají energii potřebnou k natrénování celého AI modelu s energií jednoho lidského dotazu – a to mu přijde jako jablka vs. pomeranče.
„Ale vychovat člověka taky stojí spoustu energie," řekl. „Trvá to 20 let života a veškeré jídlo, které za tu dobu sníš, než jsi chytrý. A nejen to – trvalo to celou evoluci stovky miliard lidí, kteří kdy žili, naučili se neutéct predátorům a přišli na vědu, aby tě vůbec vytvořili."
Jeho závěr? Pokud se ptáte ChatGPT na otázku, AI je pravděpodobně energeticky efektivnější než člověk – jakmile je model jednou natrénovaný. Argument má svou logiku. Ale způsob, jakým ho Altman podal, zapálil pod kotlem.
Reakce internetu
Sociální sítě se okamžitě chopily příležitosti. Uživatel David Fairchild napsal jeden z nejsdílenějších komentářů: „Nepřijde mi, že jen obhajuje spotřebu energie AI. Pašuje celou antropologii, kde jsou lidé v podstatě neefektivní masové počítače, do kterých musíte cpát jídlo a roky, než se stanou užitečnými. A jakmile tohle přijmete, další krok je zřejmý – pokud jsou lidé jen nákladné biologické tréninky, pak spalovat hory elektřiny na syntetickou inteligenci začne znít nejen rovnocenně, ale nadřazeně."
Jiný uživatel byl stručnější: „Nechápu, jak může mít takový člověk tolik moci a formovat naši budoucnost."
Proč ta reakce? Průhlednost jako skutečný problém
Altmanův výrok by možná prošel bez povšimnutí, kdyby za ním nestál větší kontext. Technologické firmy nemají zákonnou povinnost zveřejňovat spotřebu energie ani vody svých datových center. Zaměstnanci a partneři jsou navíc svázáni smlouvami o mlčenlivosti. Vědci se proto snaží spotřebu odhadovat nezávisle a při tom narážejí na zeď.
Jinými slovy: Altman říká, že obavy jsou přehnané. Ale nikdo zvenčí to nemůže ověřit. A právě tohle lidi štve nejvíc. Sám Altman přiznal, že celková spotřeba energie AI je reálný problém – ne na dotaz, ale v součtu. Svět podle něj musí rychle přejít na jadernou energii nebo obnovitelné zdroje. To je rozumná pozice. Ale přirovnání lidí k neefektivním biologickým procesorům ji přebilo.
Geniální rétorika, nebo špatný signál?
Altmanův argument je technicky obhajitelný. Pokud skutečně porovnáváte energii jednoho dotazu AI s energií jedné lidské odpovědi – čísla možná vyjdou ve prospěch AI. Ale srovnávat existenci člověka s tréninkem modelu je něco jiného. Lidé nejsou v systému proto, aby odpovídali na dotazy. Jsou v něm proto, že jsou lidé. A právě tady Altman šlápl vedle. Ne fakticky. Hodnotově.
Otázka totiž nestojí jen „kolik energie to stojí?" – ale také „co za to dostaneme a kdo za to zaplatí?" Rostoucí ceny elektřiny, přetížené sítě, ekosystémy pod tlakem datových center – to jsou reálné dopady, které se nedají odbýt poukazem na to, že i děti jedí.
Summit v Dillí skončil. Altman odletěl. Ale debata, kterou rozpoutal, zůstává – a zřejmě ještě dlouho nezmizí.
