Brzký odjezd z Asuánu a svítání uprostřed pouště
Z Asuánu jsme se do Abu Simbelu vydali organizovaným transferem. Vyjížděli jsme ještě v noci, respektive velmi brzy ráno, a cesta trvala přibližně tři a půl hodiny.
Mamka mi nedávno říkala, že při další podobné výpravě by určitě zvolila letadlo. Ušetřili bychom tím poměrně dost času a nemuseli bychom několik hodin sedět v mikrobusu. Tak třeba příště.
Na druhou stranu měla cesta pouští jednu velkou výhodu. Právě během ní začalo svítat a sledovat, jak se nad nekonečnou rovinou pomalu objevuje oranžové slunce, bylo opravdu krásné. Všude kolem byla jen poušť, písek a téměř dokonale rovný horizont.
Už samotná cesta tak měla zvláštní atmosféru a postupně nás připravovala na to, co nás čekalo na jejím konci.
Místo, které si pamatuji více než patnáct let
V Abu Simbelu jsem nebyl poprvé. Poprvé jsem se sem dostal před více než patnácti lety, když jsem byl ještě podstatně mladší. Přesto si právě toto místo pamatuji ze všech egyptských památek možná nejvýrazněji.
Samozřejmě kromě pyramid.
Když se mě někdo zeptá na moje nejoblíbenější památky v Egyptě, na prvních místech mám pyramidy a Abu Simbel. Hned za nimi bych zařadil Údolí králů a Údolí královen, Karnak a chrám královny Hatšepsut.
Abu Simbel je ale jiný. Možná je to jeho umístěním uprostřed pouště, možná obrovskými sochami nebo tím, jak na chrám brzy ráno dopadá slunce. Když se první paprsky opřou do pískovcové skály a osvítí tváře faraona, celé místo působí téměř filmově.
Za mě jde bezpochyby o jeden z nejkrásnějších a nejpůsobivějších chrámových komplexů v celém Egyptě.
Čtyři obří sochy, ale stále jen jeden faraon
Když přijdete k Velkému chrámu, před vámi se otevře skalní stěna s jednou z nejznámějších fasád starověkého Egypta. Vstup střeží čtyři přibližně dvacet metrů vysoké sedící sochy.
Zajímavé je, že všechny čtyři zobrazují stejného člověka – faraona Ramesse II.
Nejde tedy o čtyři různé bohy nebo panovníky. Ramesse nechal sám sebe zobrazit hned čtyřikrát a v monumentální velikosti. Už při příchodu tak měl každý návštěvník pochopit, s kým má tu čest.
Jedna z kolosálních soch byla v dávné minulosti poškozena zemětřesením. Její hlava a část trupu se zřítily k zemi, kde leží dodnes. Při moderním přemístění chrámu nebyla socha úmyslně opravena, ale její části byly umístěny přibližně tak, jak byly nalezeny. (Egypt's Monuments)
U nohou obrovských postav si můžete všimnout mnohem menších soch členů panovníkovy rodiny. Rozdíl ve velikosti nebyl náhodný – měl zdůraznit téměř nadlidské postavení faraona.
Proč vlastně Abu Simbel vznikl
Chrámy v Abu Simbelu nechal ve 13. století před naším letopočtem vytesat do skály Ramesse II., jeden z nejmocnějších a nejdéle vládnoucích faraonů egyptské historie. Velký chrám vznikl přibližně kolem roku 1264 př. n. l. a byl zasvěcen bohům Amonu-Re, Re-Harachtejovi a Ptahovi, ale také samotnému zbožštěnému Ramessovi II. (Egypt's Monuments)
Chrám nebyl pouze náboženským místem. Stál v Núbii, nedaleko jižní hranice egyptské říše, a představoval také jasný politický vzkaz. Každý, kdo po Nilu přicházel z jihu, měl spatřit monumentální podobu faraona a pochopit, že vstupuje na území ovládané Egyptem.
Byla to v podstatě více než tři tisíce let stará demonstrace moci.
Ramesse II. se navíc nechal uvnitř chrámu zařadit mezi samotné bohy. Nechal tak zvěčnit nejen svoji vládu, ale také představu, že jeho autorita má božský původ. (Experience Egypt)
Uvnitř chrámu: bitvy, bohové a propaganda starověkého Egypta
Po vstupu do chrámu se ocitnete v rozlehlé hale lemované osmi obrovskými postavami Ramesse II. Mají podobu boha Usira a faraon je zde opět prezentován jako panovník, který překročil hranici mezi člověkem a božstvem.
Stěny jsou pokryté hieroglyfy a reliéfy. Nejde přitom o jednu souvislou obrazovou „knihu“, ale o různé náboženské obřady, obětování bohům, výjevy z královského života a především vojenská tažení.
Nejznámější část zachycuje bitvu u Kadeše, při níž se Ramesse II. střetl s Chetity. Na reliéfech je zobrazen jako neohrožený bojovník, který stojí téměř sám proti nepřátelské armádě, střílí z luku ze svého válečného vozu a zachraňuje egyptské vojsko.
Skutečný výsledek bitvy však nebyl tak jednoznačný, jak se faraonova kamenná propaganda snaží naznačit. Egypťané Chetity definitivně neporazili a vzájemný konflikt byl později vyřešen diplomaticky a mírovou smlouvou. (Smarthistory)
V tomto směru se od dnešní propagandy mnoho nezměnilo. Panovník nechal na stěny chrámu zaznamenat především verzi historie, ve které vypadal jako nepřemožitelný vítěz.
Symbolická cesta ze světla do tmy
Průvodce nám během návštěvy vyprávěl také o cestě života a smrti, kterou měly jednotlivé prostory a reliéfy symbolizovat.
Chrám se směrem dovnitř postupně zužuje, stropy se snižují a denního světla ubývá. Z otevřeného prostoru před fasádou procházíte přes monumentální haly stále hlouběji do skály, až se dostanete do malé a téměř úplně temné svatyně.
Dá se to vnímat jako symbolický přechod z běžného lidského světa do posvátného prostoru bohů. Na stěnách se střídají válečné scény s obrazy, na nichž Ramesse přináší bohům oběti, přijímá jejich ochranu a postupně je zobrazován jako jeden z nich.
Nejde tedy přímo o klasický příběh posmrtného soudu, jaký známe například z Knihy mrtvých. Spíše jde o cestu faraona od pozemského vládce k věčnému a zbožštěnému panovníkovi.
Čtyři postavy v nejhlubší části chrámu
Na úplném konci Velkého chrámu se nachází svatyně se čtyřmi sedícími postavami vytesanými přímo do zadní stěny.
Při pohledu na ně jsou zleva:
Ptah, Amon-Re, zbožštěný Ramesse II. a Re-Harachtej.
Právě tyto čtyři sochy jsou na fotografii níže. Jejich stejné rozměry nejsou náhodné. Ramesse II. zde sedí ve stejné řadě a ve stejné velikosti jako nejvýznamnější bohové tehdejšího Egypta. Je to jeden z nejvýraznějších dokladů toho, jakým způsobem nechal budovat vlastní kult. (UNESCO Digital Library)
A právě s těmito sochami souvisí nejslavnější zajímavost celého chrámu.
Slunce, které pronikne desítky metrů do skály
Chrám byl orientován s neuvěřitelnou přesností. Každoročně 22. února a 22. října proniknou paprsky vycházejícího slunce vstupem a pokračují přibližně šedesát metrů dlouhou osou chrámu až do nejvzdálenější svatyně.
Slunce postupně osvítí tváře Re-Harachteje, zbožštěného Ramesse II. a Amona-Re.
Socha boha Ptaha však zůstává ve stínu. Ptah byl spojován také s temnotou a podsvětím, takže právě jeho tvář sluneční paprsky nezasáhnou. (Experience Egypt)
Na tento okamžik se dnes přijíždějí podívat tisíce návštěvníků. I mimo tyto dva konkrétní dny je však ranní návštěva velmi působivá. Slunce osvětlující obrovské sochy na fasádě je přesně tím obrazem, který mi zůstal v paměti už od první návštěvy před více než patnácti lety.
Ilustrace, jak vypadal chrám v době postavení.
Malý chrám pro královnu Nefertari
Vedle Velkého chrámu stojí ještě druhý, menší chrám zasvěcený bohyni Hathor a Ramesseho manželce, královně Nefertari.
Jeho fasádu zdobí šest přibližně deset metrů vysokých postav – čtyři zobrazují Ramesse II. a dvě Nefertari. Mimořádné je především to, že královna je zobrazena téměř stejně vysoká jako její manžel.
Ve starověkém Egyptě se význam postavy často vyjadřoval její velikostí a manželky nebo děti panovníka bývaly zobrazovány podstatně menší. Stejně vysoké sochy Nefertari proto představují velmi vzácnou poctu a ukazují, jak výjimečné postavení u Ramesse měla. (Egypt's Monuments)
Uvnitř jsou sloupy ozdobené tváří bohyně Hathor, která byla spojována s láskou, hudbou, radostí a mateřstvím. Chrám zároveň symbolicky propojoval Nefertari právě s touto bohyní.
Chrám, který málem skončil pod vodou
Dnes Abu Simbel vypadá, jako by na stejném místě stál od svého vzniku. Ve skutečnosti se však celý komplex nachází jinde než před několika desítkami let.
V 60. letech 20. století začala výstavba Vysoké Asuánské přehrady. Ta měla Egyptu zajistit výrobu elektřiny, kontrolu nad záplavami a dostatek vody pro zemědělství. Současně však vznikalo obrovské Násirovo jezero, jehož stoupající hladina měla Abu Simbel a mnoho dalších núbijských památek úplně zatopit.
Podobný osud hrozil také chrámům na ostrově Philae.
Egypt a Súdán proto požádaly o pomoc UNESCO. V roce 1960 byla zahájena rozsáhlá mezinárodní záchranná kampaň, do které se zapojily desítky zemí. Odborníci nakonec rozhodli, že chrámy rozeberou, přemístí a znovu sestaví na bezpečném místě. (UNESCO World Heritage Centre)
Více než tisíc kamenných dílů
Od roku 1963 začali pracovníci pomocí speciálních pil chrám postupně rozřezávat. Celý komplex rozdělili na více než tisíc očíslovaných bloků, přičemž mnohé vážily kolem třiceti tun.
Každý kus musel být přesně zdokumentován, zvednut, převezen a následně umístěn zpět na správné místo.
Chrámy byly znovu postaveny přibližně 65 metrů nad původní úrovní a téměř 200 metrů dále do vnitrozemí. Místo původní přírodní skály vznikla železobetonová konstrukce překrytá umělým skalním masivem, aby výsledné místo působilo co nejpodobněji jako před přestěhováním. (UNESCO World Heritage Centre)
Inženýři se přitom snažili zachovat také původní orientaci chrámu a jeho propojení s vycházejícím sluncem.
Záchranná operace byla dokončena v roce 1968 a Abu Simbel byl na novém místě slavnostně otevřen 22. září téhož roku. V roce 1979 se núbijské památky od Abu Simbelu po Philae dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. (UNESCO World Heritage Centre)
Když dnes uvnitř chrámu procházíte kolem soch a reliéfů, téměř není poznat, že byl celý monument rozřezán, převezen a znovu sestaven. Právě to mi na celém příběhu připadá možná stejně neuvěřitelné jako samotná stavba před více než třemi tisíci lety.
Chrám byl po staletí ukrytý pod pískem
Další zajímavostí je, že Abu Simbel nebyl evropským cestovatelům dlouhou dobu známý. Velká část fasády byla postupně zaváta pouštním pískem a nad povrchem zůstávaly viditelné jen části obřích soch.
Švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt na místo narazil v roce 1813. Vchod do Velkého chrámu však zůstal zasypaný až do roku 1817, kdy jej po několika týdnech práce uvolnila výprava Giovanniho Battisty Belzoniho.
Chrám tak byl nejprve zachráněn před pískem a o necelých 150 let později podruhé před vodou. (UNESCO Digital Library)
Stojí cesta z Asuánu za to?
Přesun z Asuánu je dlouhý a vstávání uprostřed noci není úplně příjemné. Po příjezdu ale velmi rychle pochopíte, proč sem každý den míří tolik lidí.
Abu Simbel je monumentální, krásný a zároveň neuvěřitelně promyšlený. Je v něm propojená historie faraona, náboženství, politika, astronomie i jeden z největších památkářských a inženýrských projektů moderní doby.
Mamka by příště pravděpodobně volila cestu letadlem a upřímně – po několika hodinách v mikrobusu jí docela rozumím.
Samotnou návštěvu bych ale určitě nevynechal.
Abu Simbel pro mě zůstává společně s pyramidami jednou z nejpůsobivějších památek celého Egypta. A když ho uvidíte brzy ráno, ve chvíli, kdy slunce začne osvětlovat čtyři obrovské tváře Ramesse II., je velmi pravděpodobné, že si jej budete pamatovat ještě dlouho po návratu domů.
