Ilustrovaná kniha 1 / 17
Město bez smíchu
Vítr hnal přes prašnou cestu chomáče suché trávy a od západu se nad horami pomalu stahovala těžká mračna.
Jack Mercer si stáhl klobouk hlouběji do čela.

„Říkal jsi, že tam budeme před západem slunce.“
Cole Reed jel několik metrů před ním a ani se neotočil.
„Budeme.“
„Slunce zapadá.“
„Ještě nezapadlo.“
Jack se podíval na oranžový kotouč, který už se téměř dotýkal vzdálených skal.
„Za deset minut nebude.“
„Tak bych přidal.“
Jack pobídl koně.
„Mimochodem, kdybys někdy připustil, že ses spletl, možná by tě to nezabilo.“
Cole se konečně otočil.
„A proč riskovat?“
Před nimi se cesta stočila mezi dva skalní hřebeny.
A potom ho uviděli.
Silver Creek.
Kdysi jedno z nejbohatších hornických měst široko daleko.
Alespoň tak o něm mluvili lidé v posledních třech saloonech, kterými Jack a Cole během své cesty projeli.
Člověk by podle těch historek čekal široké ulice, hlučné bary, povozy naložené rudou a horníky rozhazující peníze za whisky a děvčata.
Silver Creek však vypadal, jako by už dávno zemřel a jen to zatím nikomu neřekl.
Po hlavní ulici kráčelo několik lidí. Polovina domů měla zabedněná okna. Nad obchodem se houpal na jednom řetězu vybledlý nápis a na druhém konci města se proti večerní obloze tyčila mohutná konstrukce starého dolu.
Nikde žádná hudba.
Žádný smích.
Dokonce ani psi neštěkali.
Jack zpomalil koně.
„Veselé místo.“
„Možná je úterý,“ řekl Cole.
„Je pátek.“
„Tak možná nemají rádi pátky.“
Projeli kolem starého dřevěného kostela a dorazili k saloonu.
Nad dveřmi visel nápis:
SILVER LADY
Jack slezl z koně.
Pak si všiml muže sedícího na verandě přes ulici.
Byl starý, vousatý a na kolenou měl pušku.
Pozoroval příchozí.
Jack mu kývl.
Muž neodpověděl.
Jen se podíval směrem k horám.
„Přívětiví lidé,“ zamumlal Jack.
Cole přivázal koně.
„Možná tě znají.“