Byl rok 2012 a já jsem s mými nejlepšími kamarády Dušanem a Honzou vyrazil na legendární párty ostrov Ibiza. Když to dnes píšu s odstupem času, musím se pořád usmívat nad tím, jak absurdně jednoduché, spontánní a hlavně skvělé celé to rozhodnutí bylo. Nebylo v tom žádné plánování, žádné porovnávání hotelů týdny dopředu ani filozofování nad tím, kam se „letos vlastně pojede“. Prostě jeden obyčejný sobotní večer, gauč, film Klub sráčů a myšlenka, která mi probleskla hlavou: „Ty jo… Ibiza.“
Nevím, jestli za to mohl film, atmosféra večera s odérem alkoholu, nebo jen touha po dobrodružství, ale čím déle jsem o tom přemýšlel, tím víc mi přišlo, že by to vlastně nemusel být vůbec špatný nápad. Nadhodil jsem to klukům – spíš tak mezi řečí, bez očekávání – a k mému překvapení se to nesetkalo ani s odmítnutím, ani s posměchem. Naopak. Oba byli prakticky okamžitě pro.
A tady přichází moment, kdy se věci daly do pohybu nečekaně rychle. V pondělí jsem se vydal za mojí mamkou, která vlastní cestovní kancelář Grand Travel. Měl jsem v hlavě jen velmi hrubou představu o tom, že se „něco zjistí“ a uvidí se. Jenže místo zjišťování přišlo rovnou na bookování. Letenky, ubytování, všechno. Ten samý den bylo hotovo.
Když jsem pak klukům oznámil, že jedeme, chvíli na mě koukali, jestli to myslím vážně. Trochu je zaskočilo, jak moc rychle to celé proběhlo, ale naštěstí ani jeden z nich necouvl. A upřímně – jsem za to dodnes rád. V tu chvíli jsem totiž ještě netušil, že se schyluje k jedné z nejlepších dovolených, jakou jsem kdy zažil. A taky že vznikne dost historek, které… no… zůstanou raději tam, kde vznikly 😄, i když se jimi vždy při posezení - třeba někde na zahrádce - rádi bavíme.
Ne nadarmo se ale říká: co se stalo na Ibize, zůstane na Ibize.
Po několika měsících čekání se začal blížit den D. Těšení gradovalo, kufry začaly plnit a my se nemohli dočkat. V den odletu jsme nasedli do auta a vyrazili směr letiště ve Vídni, kde jsme ho nechali zaparkované na celou dobu našeho pobytu. Už samotná cesta měla v sobě ten zvláštní pocit začínajícího dobrodružství – mix nervozity, očekávání a radosti.
Na letišti šlo všechno jako po másle. Odbavení bez problémů, žádné zdržování, žádný stres. Nafotili jsme pár klasických „letištních“ fotek, aby bylo co poslat domů a na sociální sítě, a pak jsme zamířili na bar. Možná jsme taky fotky poslali domů z důvodu, že “nás vidí naposledy”. Sedli jsme si na již zmíněný bar, dali si první drink a jen tak pozorovali ruch kolem sebe. Boarding se blížil a s každou minutou nám docházelo, že tohle už není jen plán, ale realita.
Ibiza byla na dosah.
A to nejlepší teprve mělo přijít.
Přílet na Ibizu
Let trval zhruba dvě hodiny, takže jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a už jsme byli na místě. Jakmile letadlo dosedlo na runway, došlo nám, že tohle není jen další běžná dovolená u moře. Přistáli jsme na Ibize. Ostrově, o kterém jsme do té doby slyšeli hlavně ve spojení s nekonečnými párty, nejlepšími DJs světa a nocemi, které končí až s východem slunce.
Už při výstupu z letadla nás všude obklopovaly plakáty, billboardy a upoutávky na ty nejznámější kluby. Barevné vizuály, loga, jména DJs, která jsme znali z festivalů a videí na YouTube. Bylo jasné, že tady se opravdu žije hudbou. Člověk ještě ani neopustil letiště a už měl pocit, že je součástí nějakého obřího nonstop festivalu.
Hned na první večer jsme měli koupené lístky do klubu Amnesia, jednoho z nejslavnějších klubů na ostrově, kde ten večer hrál Paul van Dyk. Už jen tohle spojení pro mě bylo splněným snem. Rok 2012 byl navíc přesně tím obdobím, kdy se u mě naplno projevovalo moje nevybouřené já. Kromě podnikání jsme byli neustále někde na cestách, na párty, na akcích – pořád se něco dělo a energie byla na rozdávání.
Proto jsem se na Ibizu neskutečně těšil. A popravdě, ze všech parties, které jsem do té doby zažil, tohle byla úplně jiná liga. Ibiza, Amnesia, Space – to byly v té době pojmy, které pro mě znamenaly absolutní vrchol klubové scény. Něco, o čem se mluví s respektem a taky občas s lehkou dávkou mýtů.
Jelikož jsme si dovolenou neorganizovali svépomocí, ale měli jsme koupený balíček letenek a hotelu s all inclusive přes německou cestovní kancelář Neckermann, čekal nás už na letišti připravený transfer. Po všech těch plakátech, hudbě a očekávání bylo vlastně docela uklidňující jen sednout do autobusu, hodit batohy na sedadla a nechat se odvést přímo do hotelu a nic neřešit.
Bydleli jsme na nejznámější a zároveň nejfrekventovanější pláži Ibizy – Playa d'en Bossa. Místě, kde se střetává plážový chill přes den s nočním party životem a taky kde to žije prakticky 24 hodin denně. Už cestou jsme z oken autobusu sledovali palmy, hotely, bary a první náznaky toho, že tady se spát opravdu moc nechodí.
Přijeli jsme na hotel, hodili kufry na pokoj a v hlavě jediná myšlenka:
Dnes večer Amnesia. A to je teprve začátek.
První večer a návštěva klubu Amnesia
Hned po příjezdu na hotel a ubytování jsme se seznámili s obyvateli pokoje hned vedle. Byli to mladí Turci, kteří – soudě podle nálady a energie – dorazili na Ibizu úplně ze stejného důvodu jako my. Dovolená, slunce, hudba a párty. Slovo dalo slovo a během odpoledne jsme poseděli na hotelu, vykouřili vodní dýmku a pomalu se začali chystat na první večer, na který jsme se všichni neskutečně těšili.
Atmosféra houstla s každou hodinou. Prostě ten pocit, kdy víš, že tě čeká něco výjimečného, ale ještě netušíš, jak moc… Před odchodem jsme se zastavili v hotelovém baru, dali si pár drinků na rozehřátí a pak vyrazili směrem do města. Trasu do klubu jsem měl víceméně „promyšlenou“. Google Mapy vypadaly nevinně – všechno se na mapě tvářilo, že je relativně blízko. Řekl jsem si, že to nějak dopadne, a nechal zbytek osudu.
Nevím, jestli za to mohla únava z cesty, první drinky nebo prostě euforie z toho, že jsme konečně na Ibize, ale po chvíli jsme se všichni dostali do zvláštní nálady. Smáli jsme se, byli hluční, gestikulovali a evidentně jsme působili jako typická parta, která je na ostrově poprvé.
A právě tehdy nás na ulici zastavil mladý pár. Kupodivu mluvili česky. Nechápali jsme, jak nás v tom množství lidí dokázali identifikovat, a tak jsme se zeptali. Odpověď byla jednoduchá:
„Byli jste dostatečně hluční.“ 😄
Po krátkém seznámení jsme se usadili v blízkém baru a objednali si sangrii. Dozvěděli jsme se, že na Ibizu jezdí každý rok a že mají půjčené auto. Když jsme se zmínili, že míříme do klubu Amnesia, přišlo lehké vystřízlivění. Klub je prý zhruba 10 kilometrů daleko a jít takovou dálku pěšky nepřipadá v úvahu. To přece nemůže být tak daleko, říkal jsem si… ale realita Ibizy je v tomhle nekompromisní.
Naštěstí nám bylo nabídnuto řešení. Odvoz. Podmínkou byla námi zaplacená sangria a útrata na baru. Nebylo co řešit. Ukázalo se, že naši noví známí míří úplně stejným směrem, takže to byla vlastně výhra pro všechny. Mezitím si slečna půjčila můj iPhone, se kterým si chvíli hrála. V tu chvíli jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Druhý den mi ale přišla SMS od nějaké Pepiny. Chvíli jsem absolutně netušil, o co jde, ale když jsem si přečetl text „Jak se máte?“ a podpis mamka, začalo mi to docházet 😄 Ano, jméno u čísla se nějakým záhadným způsobem v mém telefonu přepsalo. Ibiza se prostě hlásila o slovo hned od prvního večera.
Dopilo se, nasedlo se do auta a byli jsme vysazeni přímo před Amnesií. A pak už to jelo.
Byla to neskutečná párty. Od první minuty až do konce jsem se bavil naplno. Kluci evidentně taky. Pro Honzu, který je DJ, to byl zážitek úplně jiného kalibru. Bylo vidět, že to hltá všemi smysly. Měl jsem radost, že se celý ten spontánní nápad povedl a že jsme všichni maximálně nadšení.
Nejvíc jsem se těšil na Paul van Dyka, ale musím říct, že z mého pohledu ten večer nejvíc zazářil DJ Halliwell. Hudba, zvuk, světla, atmosféra – všechno do sebe zapadlo tak dokonale, že čas přestal existovat.
Celá noc utekla neuvěřitelně rychle a my klub opouštěli až nad ránem. Od Amnesie jezdí pravidelné autobusy, takže jsme nasedli do prvního, který jsme viděli. Po dotazu řidiče, kam jedeme, jsme byli ale nekompromisně vykázáni ven – prý bychom skončili na úplně opačné straně ostrova.
Naštěstí se nám podařilo najít ten správný spoj. Unavení, spokojení a plní dojmů jsme dorazili zpět na hotel, padli do postelí a usnuli s pocitem, že Ibiza nám hned první noc ukázala, o čem tenhle ostrov skutečně je.
Na Youtube jsem ještě odlovil pár videií :). (Kvalita odpovídá iPhone z roku 2012.)
První krátký výlet po stopách Geocachingu
Po návratu na hotel jsme celé dopoledne v podstatě prospali. Těla si vybírala daň za první noc a probuzení přišlo až někdy po obědě. Slunce už bylo vysoko, hlavy lehce těžké, ale pocit spokojenosti převládal. Přesně ten stav, kdy víš, že noc stála za to.
Po jídle jsme se rozhodli, že se alespoň trochu projdeme a prozkoumáme okolí. Já jsem si ale prosadil ještě jednu věc – kešku. Geocaching mě v té době hodně bavil a představa, že bych byl na Ibize a neodlovil ani jednu, mi prostě nepřišla správná. Kluci sice moc nadšení nebyli, ale nakonec souhlasili.
Nevydali jsme se nijak daleko. Zhruba kilometr po pláži směrem k blízké rotundě, kterých je po Ibize rozeseto překvapivě hodně. Cesta vedla přímo podél moře, po rozpáleném písku, s výhledem na tyrkysovou vodu a zakotvené lodě. Ideální kulisa na krátký, nenáročný výlet, který měl spíš charakter procházky než opravdového dobrodružství.
Jak už jsem naznačil v nadpisu, Ibiza je v létě jedna velká nepřetržitá párty. A je to vidět úplně všude. Přímo na plážích u jednotlivých hotelů narazíte na bary, DJ pulty a aparaturu, odkud se celý den line elektronická hudba. Neexistuje tu ostrá hranice mezi dnem a nocí – jen se mění tempo.
Nejvíc mě ale pobavil pohled na lidi kolem. Ti samí mladí, kteří ještě pár hodin zpátky řádili v klubech a na párty až do rána, teď leželi nehnutě na pláži. Sluneční brýle na nose, ručník pod hlavou a výraz absolutního vyčerpání. Nabírali síly na další večer. Byla to taková tichá, společná regenerace po celém tom nočním šílenství, které jsme před pár hodinami zažili.
Keška byla nakonec úspěšně odlovena, my jsme se osvěžili v moři a pomalu se vraceli zpátky k hotelu. Den se teprve rozjížděl, ale my už věděli, že večer bude zase stát za to.
Ibiza zkrátka jede pořád. Jen v jiném rytmu.
Město a místní bary
Večer, po krátkém posezení na recepci hotelu, jsme se znovu vydali na místo činu – do města. Tentokrát už bez stresu, bez honění času a s větší chutí jen tak se toulat městem a nasávat atmosféru. Oproti prvnímu večeru jsme nikam nespěchali. Ibiza si žádala klidný rozjezd… alespoň na chvíli.
O bary a místa, kam si sednout, tu rozhodně není nouze. Prakticky na každém rohu narazíte na otevřený podnik, hudbu linoucí se do ulice a lidi, kteří se smějí, popíjejí a baví. A k tomu všemu patří místní „naháněči“. Z každého baru někdo stojí venku, mávne na vás, prohodí pár slov, nabídne drink nebo slevu a snaží se vás dostat dovnitř. Některým jsme se vyhnuli, do jiných jsme se nechali zlákat. Pár podniků jsme takhle během večera postupně prošli.
U jednoho z nich nás zaujal klučina, který nás poměrně neodbytně tahal dovnitř. Ptali se, odkud jsme, a když jsme odpověděli, že z České republiky, doslova se mu rozzářily oči. Bar se jmenoval Coco’s Cafe And Bar a hned nám oznámil, že musíme jít dovnitř, protože tam obsluhuje Češka.
To samozřejmě zabralo.
A nelhal. Za barem opravdu stála Češka jménem Lucka. Slovo dalo slovo, pár drinků, pár historek a bylo rozhodnuto. Od toho večera jsme se začali vracet převážně právě sem. Místo, kde jste si mohli popovídat ve vlastním jazyce, dát si drink bez zbytečného chaosu a na chvíli si odpočinout od všudypřítomné party atmosféry, bylo k nezaplacení.
Coco’s bar se tak stal takovým naším malým útočištěm. Výchozím bodem večerů, místem, kde jsme se rozehřáli, zasmáli a často i naplánovali, kam se půjde dál. I tohle je Ibiza – nejen megakluby a šílenství do rána, ale i obyčejné bary, náhodná setkání a pocit, že jste na chvíli „mezi svými“.
Výlety po okolí a půjčení auta
Další dny jsme se rozhodli trochu zpomalit a vyrazit na výlety po okolí. Jedním z prvních cílů bylo město Sant Jordi de ses Salines, které se nachází jen kousek od našeho hotelu. Ideální místo na krátkou procházku, změnu prostředí a nasátí trochu civilizovanější a hlavně místní atmosféry mimo hlavní turistický ruch pláží a klubů.
Kromě města jsme se ale samozřejmě nevyhnuli ani dalšímu geocachingovému výletu, tentokrát po místních útesech. A byla to krása – ostré skály, otevřené moře, výhledy, které vám připomenou, že Ibiza není jen o párty, ale i o neskutečně fotogenické přírodě. Upřímně, tyhle momenty patřily k mým nejoblíbenějším z celé dovolené.
Dušík z toho popravdě tak nadšený nebyl. Zatímco my s Honzou jsme si užívali každý krok, výhled a hledání kešky, Dušan nám servíroval několikahodinový monolog o tom, kam by nejraději poslal všechny části téhle procházky, včetně kamenů, cesty i nápadu samotného. Kupodivu mi to vůbec nevadilo – naopak. S Honzou jsme se bavili o to víc a celý výlet měl díky tomu ještě zábavnější nádech.
Pořídili jsme i video jeho “proslovů”, které si rádi při našich setkáním znovu a znovu pouštíme.
Zhruba tři dny před odletem jsme se rozhodli pro další logický krok – půjčení auta. Pokud chcete Ibizu poznat trochu víc do hloubky, je to naprosto ideální řešení. Auto jsme si půjčili jen na jeden den, což naprosto stačilo. Ostrov je totiž relativně malý a dá se bez problémů celý objet během pár hodin.
Jedním z hlavních cílů byly místní jeskyně Cova de Can Marçà. Už samotná cesta stála za to a jeskyně nabídly úplně jiný pohled na ostrov, než na jaký jsme byli zvyklí z pláží a měst. Chlad, kamenné chodby a historie vytesaná do skály byly příjemným kontrastem k vedru venku.
Po stopách Geocachingu jsme se pak dostali i na rotundu vysoko na přímořských útesech, odkud se nám otevřel nádherný výhled na moře. Přesný název místa si už dnes nevybavím, ale pokud vás to láká, dá se bez problémů dohledat na Geocaching.com – keška tam má svou mapu i popis. Právě podle ní jsem nás tam ostatně dostal i já.
A musím říct, že to stálo za to. Tyhle momenty, kdy stojíte vysoko nad mořem, fouká vítr a pod vámi se tříští vlny o skály, vám v paměti zůstanou možná ještě déle než noční party.
Pokud bych to měl shrnout – auto si klidně půjčte jen na jeden den. Ibiza je tak malá, že ji projedete s přehledem, ale zároveň tak pestrá, že za ten den stihnete vidět opravdu hodně.
Nečekaný zvrat poslední večer
Celá dovolená se pomalu blížila ke konci a poslední den k večeru to vypadalo, že už se nikam ani nepůjde. Byl jsem zrovna zavřený na pokoji a přes Skype jsem řešil něco urgentního ve firmě. Realita se na chvíli připomněla i na tomhle jinak bezstarostném ostrově. Kluci mezitím zamířili na hotelový bar, že si dají aspoň něco malého k pití.
Přidal jsem se k nim zhruba do hodiny. Už na první pohled bylo jasné, že oni ten večer pojali trochu jinak než já. Než jsem přišel, tak oba byli v poměrně „zajímavém“ stavu a s naprostou samozřejmostí mi oznámili, že se jde do města. Bylo něco kolem osmé nebo deváté večer. Neměli jsme vůbec sbaleno, v jedenáct ráno nás čekal transfer na letiště a zdravý rozum mi říkal, že by bylo fajn zůstat na hotelu nebo aspoň trošku zpomalit.
Nakonec jsem ale souhlasil. A to jsem ještě vůbec netušil, co mě čeká.
Zamířili jsme do našeho oblíbeného Coco’s Cafe And Bar. Už jsme tam byli prakticky jako doma. Personál nás poznával, zdravil a automaticky se s námi dával do řeči. Dokonce si nás všiml i majitel, který nás zjevně nějakou dobu pozoroval. Přišel k nám, ptal se, odkud jsme, jak se nám Ibiza líbí, a než jsme se nadáli, pozval nás všechny na drink.
Slovo dalo slovo a situace se začala pomalu rozjíždět. Honzu napadlo, že by majitel mohl ochutnat typický český alkohol. Nabídku přijal bez váhání, a tak Honza odběhl zpátky na hotel pro láhev slivovice.
Mezitím si k nám přisedla jedna slečna. Později jsme zjistili, že je z Irska. Na Ibize je poměrně běžné, že za vámi někdo jen tak přijde, dá se s vámi do řeči a nabídne drink – samozřejmě za úplatu. Pravděpodobně studenti, kteří si takhle přivydělávají. Nějakou dobu s námi seděla, pár drinků jsme jí zaplatili a byla celkem zábavná, takže nám to ani nepřišlo divné nebo nepříjemné.
A pak se vrátil Honza se slivovicí.
Neochutnal ji jen majitel, ale i irská slečna. A tady se věci začaly řítit kupředu nečekaným tempem. Neuběhla ani hodina a skoro celá láhev byla pryč. V tu chvíli končila směnu i Lucka a nabídla nám, jestli se k ní nechceme přidat a vyrazit do klubu Space Ibiza.
Neváhali jsme. Koupili jsme si od ní lístky – tipuji, že bary mají vstupenky do klubů běžně k dispozici a berou si z toho provize. Přidala se k nám i irská slečna a vyrazili jsme směrem ke klubu.
Bohužel s námi nakonec nedošla až dovnitř. Slivovice si vybrala svou daň a slečna to cestou, kdy “zaneřádila celý chodník”, vzdala. Slivovice ji nejspíš nesedla, trošku se nedivím.
My jsme ale pokračovali dál.
Ve Space to bylo naprosto perfektní. Atmosféra byla nepopsatelná – hudba, světla, lidé, energie. Všechno fungovalo přesně tak, jak má. Celkově musím říct, že párty na Ibize jsou opravdu na špičkové úrovni. A klub Space to jen potvrdil.
Z klubu jsme vylezli až někdy kolem deváté ráno. Bez jakéhokoliv spánku jsme spěchali zpátky na hotel, kde nás čekalo balení. Poprvé za celý pobyt se nám podařilo stihnout snídani. To beru jako malý osobní úspěch.
Po snídani jsme se sbalili, na hodinku ještě usnuli a následně nás transfer odvezl na letiště. Odtud jsme v pořádku odletěli zpět do Vídně. Unavení, ale spokojení.
Ibiza se s námi rozloučila přesně tak, jak se na ni sluší a patří – chaoticky, intenzivně a nezapomenutelně.
Na závěr
Ibiza pro mě nebyla jen další dovolená. Byl to intenzivní mix zážitků, emocí, hudby a momentů, na které se nezapomíná. Ano, velkou část ostrova tvoří kluby a párty všeho druhu a k Ibize to prostě patří. Je to její DNA a neoddělitelná součást atmosféry, kterou jinde jen těžko zažijete.
Zároveň by ale byla obrovská škoda vnímat Ibizu pouze prizmatem nočního života. Ostrov má překrásnou přírodu, dramatické útesy, klidné pláže, jeskyně i místa, kde si člověk opravdu odpočine a na chvíli zpomalí. Právě ten kontrast mezi denním klidem a nočním šílenstvím dělá Ibizu tak výjimečnou.
Pokud nad Ibizou uvažujete, neváhejte. Vyrazte. Ať už jedete za hudbou, zážitky, nebo jen nasát atmosféru ostrova, stojí to za to. My jsme si tuhle dovolenou užili naplno a dodnes na ni vzpomínám s úsměvem.
Ibiza zkrátka zůstane v hlavě. A možná i v srdci. 🙂
