Před pár lety jsme si AI představovali jako chytrého asistenta, který nám zrychlí e-maily. Dnes firmy jako OpenAI mluví o superinteligenci, která překoná i ty nejchytřejší lidi, i když jim budou AI pomáhat. A místo oslav se ptáme: co to udělá s naším zaměstnáním, penězi a celou společností? Právě proto OpenAI vydalo dokument Industrial Policy for the Intelligence Age. Je to otevřená výzva k debatě, jak udržet lidi na prvním místě, zatímco se blížíme k něčemu mnohem většímu než dnes známe.
Přiznávají to hned na začátku. Superinteligence slibuje levnější léky, rychlejší vědecké objevy a nižší ceny základních věcí. Zároveň ale hrozí, že zmizí spousta pracovních míst, bohatství se bude soustředit do pár rukou a některé systémy mohou uniknout lidské kontrole. Místo abychom čekali, co se stane, měli bychom podle nich jednat teď.
OpenAI se dívá do minulosti a vidí podobnosti. Když přišla elektřina, spalovací motor a masová výroba, odpovědí společnosti byla Pokroková éra a Nový úděl. Vytvořili nové instituce, sociální ochrany a očekávání, jak má spravedlivá ekonomika vypadat. Teď nás čeká něco podobného, ale ve větším měřítku.
První téma: otevřená ekonomika
Začínají u lidí, kteří práci skutečně dělají. Dávat zaměstnancům silnější hlas při zavádění AI. Ti vědí nejlépe, kde stroje uleví od nebezpečných, nudných nebo vyčerpávajících úkolů a kde naopak práci zhoršují. Chtějí, aby pracovníci mohli říkat ano nebo ne takovým nasazením AI, která zlepšují kvalitu práce, a ne takovým, která ji ničí.
Dál navrhují pomoct zaměstnancům stát se podnikateli. AI podnikání, kde umělá inteligence převezme účetnictví, marketing nebo nákupy. K tomu mikrogranty, hotové smlouvy a sdílené zázemí. Najednou by měl šanci i člověk, který má skvělé know-how z oboru, ale bojí se papírování.
Další zajímavým nápadem je myšlenka práva na AI. Stejně jako jsme kdysi bojovali za to, aby elektřina a internet sahly do odlehlých míst, teď by měl mít každý přístup k užitečným modelům. Ne nutně k těm nejsilnějším, ale takovým, které reálně pomáhají malým firmám, školám, knihovnám a běžným lidem. Bez toho by nás čekal ještě větší rozdíl mezi těmi, kdo AI ovládají, a těmi, kdo zůstanou stranou.
Daně musí jít s dobou. Jak se práce přesouvá z lidí na systémy, ubývá odvodů z mezd. OpenAI proto volá po větším zdanění kapitálu, firemních zisků a případně i automatizované práce. Zároveň by firmy měly dostávat daňové úlevy, když si zaměstnance nechávají, školí je a investují do nich.
Nejodvážnějším nápadem je veřejný fond bohatství. Každý občan by dostal podíl na růstu, který AI přináší. Fond by investoval do firem využívajících umělou inteligenci a výnosy by se rozdělovaly přímo lidem. Najednou by i ti, kteří nemají akcie, pocítili prospěch z pokroku.
Mluví také o energii. Data centra by měla platit za elektřinu sama, aby domácnosti neplatily jejich účty. A potřebujeme rychle rozšířit vysokonapěťové elektrické vedení, které přenáší energii z elektráren k velkým rozvodnám, a to díky novým partnerstvím mezi státem a soukromými firmami.
Efektivita by se měla vracet lidem. Když AI sníží náklady, firmy by měly dávat víc do penzí, zdravotního pojištění nebo péče o děti a seniory. Zkoušejí i zkušební čtyřdenní pracovní týden za stejnou mzdu. Pokud to bude fungovat, mohlo by to vést k trvalému zkrácení pracovní doby nebo více volného času.
Bezpečnostní sítě musí být připravené. Navrhují automatické spouštění rozšířené podpory, když se ukáže, že AI způsobuje velké propouštění v určitých odvětvích. Dále přenosné benefity, které člověk neztratí při změně práce, a nové příležitosti v oblastech, kde lidský kontakt zůstává nezastupitelný – péče o děti, seniory, vzdělávání.
A konečně věda. Sítě AI laboratoří, které rychle testují nápady umělé inteligence, a infrastruktura, která převádí objevy do praxe. Všechno rozmístěné po univerzitách, nemocnicích i regionálních centrech, nejen v pár elitních místech.
Druhá část: odolná společnost
OpenAI netvrdí, že všechno bude růžové. Mluví o zneužití v kybernetice a biologii, o systémech, které se mohou vymknout kontrole, i o tlaku na mladé lidi. Proto volají po bezpečnostních systémech, které fungují v reálném světě.
Chtějí nástroje na odhalování rizik, rychlou výrobu léků proti hrozbám a trh, kde firmy soutěží v bezpečnosti. Dále systém důvěry, jak ověřit, že obsah i rozhodnutí AI jsou pravé, aniž bychom sledovali každého.
Navrhují silnější audity nejschopnějších modelů, plány, jak nebezpečné systémy omezit, i když už unikly do světa, a lepší řízení firem, které AI vyvíjejí. Stát by měl jasná pravidla, jak sám AI používá, a zároveň ho využít k větší transparentnosti vlastních rozhodnutí.
Lidé by měli mít možnost se vyjádřit k tomu, jaké hodnoty mají systémy sledovat. A firmy by měly hlásit incidenty a blízko únikům, aby se z nich dalo učit.
Nakonec volají po lepší mezinárodní spolupráci. Sdílení informací o schopnostech, rizicích a ochranách přes síť národních institutů.
Celý dokument končí pokorně. Jde o startovací body. Při čtení jsem měl pocit, že tentokrát někdo z velkých firem konečně říká nahlas: ano, změna přijde rychle a bolestivě. A místo abychom se tvářili, že trh všechno vyřeší sám, pojďme se bavit, jakou společnost vlastně chceme.
