Návštěva Osvětimi: co vás opravdu čeká v Auschwitz a Birkenau a proč je tam ticho, jaké nikde jinde nezažijete

Na podzim 2025, konkrétně v září, jsme se s klukama vydali na místo, které jsem chtěl dlouho navštívit – koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau v polské Osvětimi.

Upřímně jsem nečekal, že na mě návštěva tak silně zapůsobí. A ještě upřímněji – nečekal jsem to vůbec, ale zažil jsem tam něco, co dodnes neumím úplně vysvětlit. K tomu se ale dostanu později.

V tomto článku se s vámi podělím o vše, co byste o návštěvě Osvětimi měli vědět – od praktických tipů a rezervací, přes historii tábora, až po osobní dojmy. Místa, příběhy a fotografie, které mě nejvíc zasáhly.

Než vyrazíte: rezervace průvodce je naprostá nutnost

První a hlavní rada, kterou bych chtěl předat: rezervujte si průvodce dostatečně dopředu. A tím myslím opravdu dopředu.

My jsme původně chtěli vyrazit už v létě, ale narazili jsme na to, že letní sezóna je extrémně obsazená. V angličtině nešlo sehnat doslova nic – všechno bylo zabookované týdny dopředu. Pravděpodobně by nás bez rezervace ani nepustili dovnitř, protože vstupy jsou striktně řízené jejich personálem a na prohlídky jsou vyhrazené přesné časy.

Vstupenky a průvodce si rezervujte přímo přes oficiální stránky Auschwitz-Birkenau Memorial. Vybíráte si jazyk – polština, angličtina, němčina a další. Pokud nemluvíte polsky ani německy, angličtina je pro Vás jediná rozumná volba. Proto jsme nakonec jeli až v září, kdy se situace o něco uklidnila.

Pár tipů, které se vyplatí znát:

• Plánujte minimálně několik týdnů dopředu, v hlavní sezóně raději měsíce.

• Buďte v areálu včas – nikdo na vás čekat nebude, skupiny startují přesně.

• Říká se, četl jsem to na internetu, že k večeru je možné se podívat i bez lístku, ale jistý si tím nejsem. Komentovaná prohlídka s průvodcem je navíc zážitek, který doporučuji nevynechat.

Krátký pohled do historie Auschwitz

Než se s vámi podělím o vlastní zážitky, hodí se znát alespoň základní kontext.

Auschwitz (česky Osvětim, polsky Oświęcim) byl největším komplexem nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů, který Němci v okupovaném Polsku vybudovali během druhé světové války. Tábor byl založen na rozkaz Heinricha Himmlera 27. dubna 1940 v prostorách bývalých polských dělostřeleckých kasáren. Velitelem se stal Rudolf Höss.

První transport přijel 14. června 1940 – tvořilo ho 728 polských politických vězňů z Tarnowa, mezi nimi 20 osob židovského původu. Dostali táborová čísla 31 až 758. Zpočátku byl tábor určen především pro polské politické vězně, intelektuály, kněze a odbojáře.

V průběhu let se tábor rozrůstal a postupně vznikly tři hlavní části:

• Auschwitz I – původní kmenový tábor, kde dnes začíná prohlídka. Slouží jako muzeum s historickými výstavami.

• Auschwitz II – Birkenau – obrovský vyhlazovací tábor postavený roku 1941 v místě bývalé vesnice Březinka, zhruba 3 kilometry od Auschwitz I.

• Auschwitz III – Monowitz – pracovní tábor, kde nuceně pracovali vězni pro chemický koncern IG Farben.

Kromě toho fungovalo dalších zhruba 45 pobočných táborů, ve kterých byli vězni vykořisťováni jako otroci pro německé firmy.

Kolik lidí Auschwitz pohltil

Čísla, která jsou pravidelně uváděna, jsou tak děsivá, že je člověk jen těžko zpracovává. Podle dnešních historických odhadů bylo do Auschwitz deportováno nejméně 1,3 milionu lidí, z toho:

• 1 100 000 Židů

• 140 000–150 000 Poláků

• 23 000 Romů

• 15 000 sovětských válečných zajatců

• 25 000 vězňů jiných národností

Z tohoto počtu zahynulo v Auschwitz přibližně 1 100 000 lidí. Zhruba 90 % obětí tvořili Židé, většinou byli zavraždění v plynových komorách. Tábor byl osvobozen vojáky Rudé armády 27. ledna 1945. V té době tam zbývalo už jen kolem 7 650 vězňů, většinou těch nejslabších a nejnemocnějších, které nacisté nestihli evakuovat.

Pokud chcete pochopit, odkud lidé přicházeli, stačí se podívat na statistiku deportovaných Židů podle zemí: nejvíce z Maďarska (430 000), Polska (300 000), Francie (69 000), Nizozemska (60 000), Řecka (55 000), z protektorátu Čech a Moravy 46 000, ze Slovenska 27 000 a tak dále.

Příjezd na místo a brána „Arbeit macht frei“

Od Brna jsme do Osvětimi dojeli asi za 3 hodiny jízdy autem. Když jsme se začali blížit, už z dálky byly vidět ty typické cihlové domky, podle kterých mi okamžitě docvaklo, co to je. Auschwitz jsem nikdy nestudoval, znal jsem ho hlavně z fotografií – a tu jednu fotku, brány s nápisem „Arbeit macht frei“, zná asi každý.

U vstupu jsme čekali v budově entrance, dostali jsme nálepky se startovním časem prohlídky, potkali našeho průvodce a vyrazili dovnitř.

Co znamená „Arbeit macht frei“ a proč je ten nápis tak symbolický

Heslo „Arbeit macht frei“ se do češtiny překládá jako „Práce osvobozuje“. Pochází z titulu románu německého spisovatele Lorenze Diefenbacha z roku 1873 a v meziválečném Německu se používalo i jako propagandistický slogan při propagaci veřejných prací během hospodářské krize.

Nacisté tento nápis poprvé umístili nad bránu koncentračního tábora Dachau v roce 1933. Postupně se objevil nad branami dalších táborů – v Sachsenhausenu, Gross-Rosenu, Terezíně, a samozřejmě i v Auschwitz.

V Osvětimi vznikl nápis v zámečnické dílně přímo v táboře. Zhotovil ho polský politický vězeň Jan Liwacz. Pozorný návštěvník si všimne, že písmeno „B“ ve slově ARBEIT je obrácené – někteří v tom dodnes vidí tichý projev odporu vězňů, většina historiků se ale kloní k tomu, že jde o běžnou chybu.

Když touto branou každé ráno procházely tisícovky vězňů, věděly, že je čekají dlouhé hodiny vyčerpávající práce. Večer se mnozí vraceli a museli při sobě nést těla těch, kteří ten den nevydrželi. U brány hrával táborový orchestr pochody, které měly vězňům „usnadnit“ pochod do práce a zpět – ve skutečnosti to ale byla další forma cynické dehumanizace.

Nápis se stal natolik silným symbolem holocaustu, že se k němu váže i bizarní novodobý příběh. V noci z 18. na 19. prosince 2009 byl ukraden. Skupina zlodějů ho odšroubovala přímo z brány a rozřezala na tři kusy – po jednom slovu. Krádež vyvolala mezinárodní pobouření a o tři dny později byl nápis nalezen na severu Polska. Pachatelé, jak se ukázalo, ho ukradli na objednávku bývalého švédského neonacistického vůdce. Originál je dnes restaurovaný a uložený v muzeu, na bráně tedy visí přesná kopie.

Prohlídka Auschwitz I: bloky, exponáty a tíživé fotky

Celý areál Auschwitz I je obehnaný ostnatým drátem – původně připojeným k elektřině o napětí 800 V –, což je samo o sobě docela brutální. Atmosféra je smutná, tichá, ale na mě osobně v této první části tolik nedoléhala. Některé návštěvníky prý zasahuje „energie“ místa, mně tady ne. To přišlo až později.

V jednotlivých blocích jsme procházeli stálé výstavy. Historické fotografie ukazují, jak transporty přijížděly v dobytčích vagonech, jak na rampě probíhala selekce – tedy okamžité rozhodování, kdo bude poslán na práci a kdo přímo do plynové komory. O většině obětí takto rozhodlo pár vteřin a nálada esesáckého lékaře.

Na některé exponáty se těžce dívá. V jedné z výstavních místností leží hromady plechovek od cyklonu B – pesticidu na bázi kyanovodíku, který nacisté použili na masové zabíjení v plynových komorách. První „testování“ proběhlo v září 1941 na sovětských válečných zajatcích v Bloku 11.

V dalších místnostech jsou hromady osobních věcí obětí – obrovské hory bot, kufrů, hrnců, kartáčů, brýlí, dětského oblečení. Lidé si do tábora brali to nejdůležitější, protože jim bylo řečeno, že jedou „do nového bydlení“. Ve skutečnosti většina z nich během několika hodin po příjezdu zemřela v plynové komoře.

Mezi kufry mě zaujal jeden konkrétní detail. Stačí se podívat – jeden z kufrů má bílou křídou napsáno „PETR GANS PILSEN“. Tedy Plzeň. Najednou ten obrovský komplex tragédie dostane lidský rozměr. Byl to někdo z protektorátu, někdo z Čech, s vlastním jménem a adresou, který si svůj kufr poctivě označil, protože věřil, že ho zase někdy uvidí.

Nacisté ale nepoužívali jen osobní věci. Z vlasů ostříhaných vězňům před plynováním vyráběli matrace a tkaniny, a třeba ze zlatých zubů odlévali ingoty.

Život v bloku: 700 až 1000 osob na barack

Ubytovací podmínky byly absolutně nelidské. Na jeden barrack, který byl původně určen pro několik desítek lidí, připadalo v průměru 700 vězňů, ale často to bylo i přes 1000.

Vězni spali na holé zemi na slamnících nebo na dřevěných patrových lůžkách, kde se na třech patrech mačkali po šesti až deseti lidech.

Hygienické podmínky byly katastrofální. Ukazovali nám i původní umývárnu – dlouhé společné koryto s pár kohoutky pro stovky vězňů.

Soudní místnosti, zeď smrti a lékařské pokusy

V areálu jsme prošli i soudní místnost, kde se dělaly rozsudky nad vězni, kteří se pokusili o útěk nebo porušili táborový řád. Tresty byly absurdně tvrdé – často znamenaly smrt. Mezi bloky 10 a 11 stojí takzvaná Zeď smrti, kde příslušníci SS zastřelili několik tisíc lidí, převážně z polského odboje.

V Bloku 10 prováděl německý gynekolog prof. dr. Carl Clauberg od dubna 1943 do května 1944 zločinné sterilizační pokusy převážně na židovských ženách. Některé během experimentů zemřely, jiné byly zabity, aby mohla být provedena pitva. Ty, které přežily, zůstaly trvale postižené.

Notoricky známý je i pseudovědecký lékař Josef Mengele, přezdívaný „anděl smrti“, který v Birkenau prováděl experimenty hlavně na dvojčatech, malých dětech a Romech.

Dva příběhy, které byste neměli zapomenout

Mezi miliony obětí Auschwitz existují příběhy, které vystupují z historie jako světlo a mělo by se o nich vědět. Vyberu dva, které mi přijdou nejsilnější.

Witold Pilecki byl polský důstojník a člen polského odboje, který udělal něco neuvěřitelného – dobrovolně se nechal zatknout, aby pronikl do Auschwitz a zjistil, co se tam děje. V září 1940 se v rámci varšavské razie nechal záměrně chytit, dostal číslo 4859 a stal se vězněm. Z tábora vybudoval podzemní odbojovou síť, která čítala stovky vězňů, a tajně z tábora pašoval zprávy o vraždění – patrně první detailní svědectví, která se dostala ke spojencům. V dubnu 1943 se mu podařilo s dvěma druhy uprchnout. Po válce ho komunistický režim v Polsku popravil jako „západního špiona“ a jeho příběh byl desítky let zatajován.

Druhým příběhem je otec Maxmilián Kolbe, polský františkánský kněz uvězněný v Auschwitz jako politický vězeň. V červenci 1941, poté co se z tábora pokusil uprchnout jeden z vězňů, vybralo SS deset mužů, kteří měli za jeho útěk zemřít hladem ve sklepním bunkru Bloku 11. Jeden z vybraných, Franciszek Gajowniczek, zoufale zvolal, že má rodinu. Kolbe vystoupil z řady a požádal velitele, aby ho vzal místo něj. Velitel souhlasil. Kolbe v bunkru zpíval s ostatními modlitby a zemřel jako poslední z desítky 14. srpna 1941 injekcí kyseliny karbolové. Gajowniczek válku přežil a zemřel až v roce 1995. Maxmilián Kolbe byl v roce 1982 papežem Janem Pavlem II. svatořečen.

Takhle vypadá v Auschwitz plynová komora, asi netřeba více rozebírat. Na zdech jsou vidět rýhy do nehtů obětí poprav.

Přesun do Birkenau: tam, kde končí všechna srovnání

Po prohlídce Auschwitz I nás autobus odvezl asi tři kilometry vedle do Birkenau (česky Březinka). A tady přišlo to, co znám z obrázků – ta dlouhá rampa, koleje vedoucí do tábora, slavná „brána smrti“ s pozorovací věží. Auschwitz I jsem znal jen rámcově, ale tahle silueta je nejvýraznější symbol holokaustu vůbec.

U koleje stojí replika dobytčího vagónu, ve kterých byli lidé na cestu do tábora natlačení. Bez záchodu, bez oken, bez vody a často bez jakéhokoliv jídla cestovali zavřeni v zaplombovaných vagonech 7 až 10 dní. Když Němci v Osvětimi otevřeli dveře, část deportovaných už nežila – nejčastěji staří lidé a děti.

Historie Birkenau: vyhlazovací stroj v plné polní

Birkenau začali nacisté stavět na podzim 1941 zhruba 3 kilometry od původního tábora. Vznikl na místě polské vesnice Brzezinka, jejíž obyvatele Němci násilím vystěhovali, domy zbourali a stavební materiál použili na výstavbu domů - barracks. Většinu těchto barracks postavili samotní vězni v naprosto nelidských podmínkách.

Tábor se rozkládá na ploše zhruba 140 hektarů a v době plného provozu v něm bylo internováno přes 100 tisíc lidí najednou. Birkenau bylo rozděleno na sektory BI, BII a BIII, oddělené ostnatým drátem pod proudem.

Právě v Birkenau bylo zavražděno zhruba 90 % všech obětí Auschwitz. Stála zde čtyři velká krematoria s plynovými komorami (KII, KIII, KIV, KV), v nichž bylo možné denně zabít a spálit až šest tisíc lidí. Komory byly maskované jako sprchy, oběti dostávaly mýdlo a věřily, že jdou na dezinfekci. Cyklon B nasypaný do otvorů ve stropě je usmrtil během 15–20 minut.

Od jara 1944 se rampa pro selekci přesunula přímo do tábora, aby se zrychlil průtok lidí. Největší masakr v jediném dni se odehrál v létě 1944 během maďarských transportů – tehdy přijelo místo plánovaných tří vlaků pět a v plynových komorách zemřelo za jediný den přes 9 000 lidí.

Český rodinný tábor: největší masová vražda Čechů v dějinách

Birkenau má i svoji silnou českou kapitolu. V září 1943 sem nacisté převezli z Terezína 5 007 lidí včetně dětí a místo obvyklé selekce je všechny umístili do speciální sekce BIIb, kterou pojmenovali „Familienlager“ – terezínský rodinný tábor. Rodiny nebyly rozděleny, lidé si nechali vlasy, děti chodily do improvizovaného „dětského bloku“.

Historici se dodnes přesně neshodnou, proč tábor vznikl. Jedna z teorií tvrdí, že měl sloužit jako kulisa pro případnou inspekci Mezinárodního červeného kříže – tedy aby nacisté mohli „dokázat“, že Židé jsou v pořádku.

V noci z 8. na 9. března 1944 ale bylo v plynových komorách zavražděno 3 792 mužů, žen a dětí, většinou občané Československa. Jde o největší jednorázovou masovou vraždu československých občanů v dějinách. Před smrtí museli ještě napsat domů korespondenční lístky o tom, že je „přesunují do jiného tábora“.

Birkenau a něco, co si dodnes neumím vysvětlit

Když jsme šli přes Birkenau, něco mi tam nesedělo. Něco opravdu zvláštního.

Celou dobu jsem neviděl jediného ptáka. Ani jednu kobylku, mravence, nic. Ani jediného živého tvora. V září, na slunci, na obrovské louce se spoustou stromů kolem – a nic. Vůbec nic. Jako bych šel po prázdné zemi bez života. To je pocit, který si pamatuji možná nejintenzivněji.

A pak přišel druhý moment.

Došli jsme k památníku obětí, který je vydlážděný ve středu Birkenau, a vedle něj leží ruiny vyhozených plynových komor a krematorií do povětří. Když se nacisté v lednu 1945 báli příchodu Rudé armády, většinu důkazů zničili – krematoria II a III vyhodili do vzduchu 20. ledna, poslední krematorium V zničili den před osvobozením tábora.

Když jsem se přibližoval k ruinám, začalo mi být nějak divně. A jak jsem stál nad těmi rozvalinami, rozbolela mě hlava tak brutálním způsobem, že jsem byl úplně mimo a nemohl se vůbec na nic soustředit. Nešlo o žádnou autosugesci, žádné očekávání – opravdu jsem si do té chvíle říkal, že na mě nic „nedoléhá“. A pak jsem si připadal, jakoby mi na hlavu spadlo kladivo. Motala se mi, bylo mi zle, prostě jsem to fyzicky nezvládal.

Ještě jsem se podíval do jednoho z barracků, kde vězni žili, a potom už jsme šli zpět k autobusu. A nejzajímavější je, že během patnácti minut po opuštění Birkenau bolest úplně zmizela. Jako když přepnete vypínač. V autobuse po cestě zpět k auto na parkoviště mě hlava bolet přestala. A už se to znovu nevrátilo.

Nevím, co to bylo. Nemyslím si, že to byla nějaká dehydratace, protože jsem pil celkem pravidelně. Mohla to být souhra okolností, mohlo to být psychické vyčerpání. Ale věřím tomu, že na světě existují věci, které my jako lidé neumíme vědomě vnímat – energie, dimenze, věci, které nejsou v učebnicích a jsou námi ještě nepopsané. A v Birkenau se opravdu stalo něco strašně moc zlého. Tak je možné, že tam něco zůstalo. Nevím. Berte to jak chcete, ale takhle jsem to tam prožil a neumím si to vysvětlit.

Příběh, který v Birkenau zazněl naposledy: vzpoura Sonderkommanda

Když už jsem u Birkenau, je tu jeden příběh, který by neměl být zapomenut.

Sonderkommando byla pracovní skupina převážně židovských vězňů, kterou nacisté donutili obsluhovat plynové komory a krematoria – vykládat mrtvé, pálit těla, třídit majetek obětí. Byli to „nežádoucí svědci“ a Němci pravidelně celé skupiny likvidovali a nahrazovali novými.

V létě a na podzim 1944 zjistili, že je čeká stejný osud – jejich likvidace už byla totiž naplánována. A tak začali připravovat něco, co se dlouho zdálo nemožné: ozbrojenou vzpouru přímo v srdci továrny na smrt.

Klíčovou roli sehrály židovské vězeňkyně z muniční továrny Union-Werke, kde se pracovalo se střelným prachem. V čele s Rózou Robotou a několika dalšími ženami začaly v drobných balíčcích pašovat střelný prach – zabalený v hadříkách a ukrytý v šatech – k Sonderkommandu. Trvalo to měsíce.

7. října 1944 vzpoura propukla. Vězni v Krematoriu IV zaútočili na esesáky kladivy, dláty, noži a improvizovanými granáty. Tři esesmani byli zabiti (jeden údajně zaživa shořel v peci), tucet dalších zraněn. Krematorium IV vyhodili do vzduchu a zapálili. Několika stovkám vězňů se podařilo prostříhat plot a uprchnout do okolí.

Odboj byl ale rychle potlačen. Z 450 účastníků jich SS dohnalo a zastřelilo asi 250. Posledních pár přeživších čekala poprava. Čtyři ženy z muniční továrny – mezi nimi Róza Robota – byly měsíc strašlivě mučeny, aby vydaly další jména. Žádná z nich nepromluvila. Dne 6. ledna 1945, tři týdny před osvobozením tábora, byly všechny čtyři pověšeny. Róza prý před popravou stihla zašeptat: Pokračujte v odboji.

Krematorium IV už nikdy znovu nestálo. Když dnes stojíte na památníku v Birkenau, díváte se právě na jeho ruiny.

Auschwitz není pro každého

Pokud uvažujete o návštěvě Osvětimi, dobře si to rozmyslete.

Není to atrakce. Není to jen položka na „checklistu“. Je to místo, kde se odehrály nejhorší věci, jaké se v dvacátém století a historii lidstva odehrály – a já mám pocit, že je správné tam jezdit, vidět to, předávat tu zkušenost dál a hlavně si připomínat, jak se dnes máme vlastně dobře. Připomínat si, kam až lidská lhostejnost, propaganda a poslušnost mohou vést.

Zároveň ale počítejte s tím, že vás to může zasáhnout víc, než čekáte. Jak fyzicky, tak psychicky. Příběhy, které tam průvodci říkají, jsou drsné. Exponáty jsou ještě drsnější. A atmosféra Birkenau – aspoň pro mě – byla něco, na co jen tak nezapomenu.

Jestli si z článku máte odnést tři věci, tak tyto:

• Rezervujte si průvodce co nejdříve dopředu, hlavně pokud chcete jet v letní sezóně.

• Buďte přesní – skupina na vás čekat nebude.

• Připravte se na to, že vám Birkenau i Auschwitz zůstanou v hlavě. A možná i v těle.

A pokud byste o Auschwitz a Birkenau chtěli vědět víc, doporučuji si přečíst zápisky Witolda Pileckého – muže, který se dobrovolně nechal poslat do tábora, aby o něm dokázal světu povědět pravdu. To je čtení, které člověka po Osvětimi zasáhne podruhé.