Představte si, že vaše AI vytvoří obraz. Že zkrátka spustíte program a on sám od sebe vygeneruje výsledek, na kterém vy nic neupravíte ani nezměníte. Komu takový obrázek patří? Tahle zdánlivě jednoduchá otázka zaměstnávala americké soudy celých osm let. A odpověď, která přišla 2. března 2026, je jasná: nikomu! O celém případu informovala agentura Reuters.
Brána do ráje, která otevřela zásadní otázku
Celý příběh se začal psát v roce 2018, když Stephen Thaler požádal americký Úřad pro autorská práva o ochranu díla s názvem Nedávný vstup do ráje (A Recent Entrance to Paradise), který vytvořil pomocí své AI technologie DABUS.
Dílo nebylo nijak zvláštní – jednalo se o obraz vlakových kolejí ústících do tajemné brány obklopené fialovou a zelenou rozpixelovanou vegetací. Jednu zvláštnost ale dílo přece jen mělo. Thaler totiž v přihlášce jako autora neuvedl sebe, ale svůj AI systém. Sebe pak označil pouze za vlastníka díla. Úřad tuto žádost zamítl.
Stephen Thaler se však odmítl vzdát, a případ se tak táhl přes federální soudy až k tomu nejvyššímu. V roce 2023 si od federálního soudce vyslechl stejný verdikt, že základním kamenem duševního vlastnictví je lidské autorství a od odvolacího soudu se v roce 2025 dozvěděl totéž. Rozhodnutí nyní 2. března potvrdil také nejvyšší soud, který všechna dosavadní rozhodnutí potvrdil jako platná a případem se odmítl dále zabývat.
AI nemá autorská práva
Jedním z pravidel pro udělení autorských práv je, že dílo vzniklo s lidským přispěním. Díla vytvořená čistě autonomní umělou inteligencí bez dostatečné lidské kreativity nejsou v USA způsobilá k ochraně autorskými právy.
Z toho vyplývá, že pokud AI zcela sama vygeneruje obrázek, text nebo hudbu, výsledek nikomu nepatří a je možné jej volně užívat.
Kde přesně leží hranice?
Případ Stephena Thalera však otevřel důležitou otázku: Co je onen „dostatek“ lidského přispění? A zohledňuje vůbec americký zákon pro autorská práva technologické inovace?
Pokud do tvorby vstupuje člověk formou promptů, úprav nebo jiných kreativních rozhodnutí, autorská ochrana je podle zákona stále možná. Hranice mezi „AI mi pomohla" a „AI to udělala sama" ale zatím není přesně definovaná.
Příkladem může být případ umělce Jasona Allena, který zadal AI přes 600 různých instrukcí, výsledek dále upravoval ve Photoshopu, a přesto mu Úřad pro autorská práva ochranu díla odmítl, protože zásadní prvky díla vytvořila spíše AI než Allen samotný.
Nejen Amerika, ale i Česko
Boj o autorská práva u děl vytvořených s pomocí AI neilustrují pouze vzdálené americké kauzy. Stejná debata totiž dorazila už i do Česka. Pražský městský soud řešil případ, kdy žalobce zadal do AI generátoru obrázků jednoduchý příkaz (Vytvoř vizuální znázornění dvou stran podepisujících obchodní smlouvu ve formálním prostředí, například v obchodní místnosti nebo v kanceláři advokátní kanceláře v Praze. Zobraz pouze ruce.).
Výsledný obrázek pak poslal pražské advokátní kanceláři, která ho bez souhlasu použila na svém webu. Žalobce se proto logicky ohradil a šel k soudu. Jenže ten ho nepotěšil. Rozhodl totiž, že žalobce nemá k obrázku žádná autorská práva. Česká legislativa totiž stojí na stejném principu: autorem chráněného díla může být pouze člověk. A protože zde byla autorem AI, nebylo co dál řešit.
Důkazní břemeno leží na autorovi
Svět technologií se rozvíjí rychleji, než na něj stíhá reagovat legislativa. A zatímco AI každým měsícem tvoří kvalitněji a přesvědčivěji, právo zatím stále stojí pevně na principu, že bez prokazatelného a klíčového zásahu člověka nemůže mít dílo žádnou ochranu. Je proto důležité si vznik díla pečlivě mapovat a pro jeho ochranu přesvědčivě dokázat, že AI byla při tvorbě pouze nástrojem, nikoliv autorem.
Zdroj: Reuters, The Guardian, Holland & Knight, Bird & Bird, Mashable
