AI v gastronomii: Kreativita nebo krok do prázdna?
Umělá inteligence proniká do každého koutu lidské činnosti a teď se objevila další oblast, která se stává předmětem vášnivých debat - gastronomie. Grant Achatz, americký šéfkuchař světového věhlasu, nedávno představil fascinující a zároveň kontroverzní přístup k tvorbě nových receptů pomocí ChatGPT. Jeho experiment nás nutí zamyslet se nad otázkami kreativity, autenticitou a hodnotou lidského mistrovství v začínající éře algoritmů.
V čem je pointa?
Achatzův přístup je pozoruhodně sofistikovaný. Namísto jednoduchého zadání "vytvoř recept" požaduje po umělé inteligenci, aby simulovala persony různých imaginárních šéfkuchařů pro každý chod jídla. Tyto fiktivní kulinářské postavy nejsou vytvořeny náhodně - jsou pečlivě komponovány jako směs vlivů skutečných legend gastronomie. Jednou z takových AI postav je "Jill", třiatřicetiletá žena z Wisconsinu, která podle svého umělého životopisu trénovala pod vedením takových mistrů jako Ferran Adrià, Jiro Ono a Auguste Escoffier. Tato kreativní konstrukce v sobě nese fascinující paradox - pomocí technologie se pokouší rekonstruovat a reinterpretovat desítky let lidského kulinářského vývoje a zkušeností.
Achatz od chatbota požaduje, aby generoval recepty, které odrážejí jedinečné osobní a profesní vlivy těchto imaginárních kuchařů. Jak sám popisuje, chce, aby AI "udělala co nejvíce, kromě vlastní přípravy jídla". Tento přístup odhaluje zajímavou filozofii - snahu o dekonstrukci a rekombinaci kulinární moudrosti, která byla po generace předávána z mistra na učedníka. Je to pokus o algoritmickou syntézu tradice s inovací, kde se kumulativní znalosti legendárních kuchařů filtrují prizmatem umělé inteligence.
Značná kritika
Reakce na tento experiment však nejsou jednoznačně pozitivní. Zatímco některá média, včetně prestižního The New York Times, vyjádřila nad tímto AI-poháněným kreativním procesem fascinaci, sociální sítě se staly dějištěm polarizovaných debat. Kritici označují tento přístup za neúctivý vůči skutečným kuchařům, jejichž dílo je algoritmicky "remixováno" bez jejich přímého zapojení či souhlasu. Jeden z komentátorů na platformě Bluesky to označil za "urážku Ferrana Adrià, Jira Ona a mnoha talentovaných kuchařů, kteří pracují pro Achatze a mají skutečné zkušenosti, které by se mohly odrazit v pokrmu". Tato kritika směřuje k hlubšímu problému, který přesahuje hranice gastronomie. Dotýká se samotné podstaty kreativity a hodnoty lidské zkušenosti. Je skutečně možné algoritmicky zrekonstruovat intuici, která vzniká po letech práce s ingrediencemi, chápání jejich chutí, vůní a textúr? Může umělá inteligence zachytit ty neuchopitelné momenty inspirace, které vznikají ve stresu profesionální kuchyně, v interakci s kolegy nebo ve vzpomínkách na babičino vaření?
Je to opravdu až tak strašné?
Achatzův experiment nás konfrontuje s paradoxem současné doby. Na jedné straně představuje fascinující možnost demokratizace kulinárních znalostí - způsob, jak zpřístupnit moudrost velikánů gastronomie širokému publiku prostřednictvím technologie. Na straně druhé vyvolává otázky o autenticitě a respektu k tradici. Když AI vytváří recepty "ve stylu" Ferrana Adrià, nepředstavuje to formu digitálního plagiátorství? Nebo jde o legitimní evoluci kulinářského umění? Tento experiment také odhaluje širší trendy v kreativních průmyslech. Umělá inteligence již nyní komponuje hudbu, maluje obrazy a píše poezii. Gastronomie, jako jedna z nejintimněji lidských uměleckých forem, se zdála být přirozeně odolná vůči automatizaci. Achatzův přístup však naznačuje, že ani tato oblast není nedotknutelná. Vzniká tak otázka, zda jsme svědky přírodní evoluce kreativních procesů, nebo naopak jejich degradace.
Možná je však klíčové, jak tyto nástroje používáme. Achatz nenahrazuje lidské kuchaře umělou inteligencí, ale používá ji jako inspirační nástroj. V tomto kontextu by AI mohla fungovat podobně jako kulinářská knihovna - zdroj nápadů a technik, které lidský kuchař interpretuje a adaptuje podle vlastní vize a zkušeností. Otázka tak není, zda je to správně nebo špatně, ale jak najít rovnováhu mezi technologickou efektivitou a zachováním lidského rozměru gastronomie.
Achatzův experiment reprezentuje mnohem víc než jen způsob tvorby receptů. Je to symbol naší doby - období, kdy se snažíme definovat hranice mezi lidskými a umělými schopnostmi, mezi tradicí a inovací, mezi respektem k minulosti a touhou po budoucnosti. V kuchyni, kde se mísí věda s uměním a kde každé jídlo vypráví příběh, se tyto otázky stávají obzvláště naléhavými.
