Když Richard King, zakladatel King Ranchu, zemřel v roce 1885, jeho ranč zahrnoval asi půl milionu akrů v nehostinné oblasti jižního Texasu, kterou někteří nazývali Pouští divokých koní a jiní el Desierto de los Muertos, tedy Pouští mrtvých. Celý svůj život se King řídil radou svého starého přítele Roberta E. Leeho: Kupuj půdu a nikdy ji neprodávej.
Jeho manželka Henrietta měla tehdy 53 let. Byli manželé 31 let a ona věděla, že udržet půdu bylo pro něj tou nejvyšší prioritou. Nezklama ho. Vládla tomuto rančerskému království celkem o deset let déle než její manžel a během své éry více než zdvojnásobila velikost ranče.
Nebylo to však snadné. Brzy po jeho smrti musela porušit manželovo zlaté pravidlo. Henrietta zdědila nejen půl milionu akrů, ale také půl milionu dolarů dluhů. Musela prodat část půdy, aby King Ranch opět oživila. Pod pevnou, ale spravedlivou rukou Henrietty Kingové a s odbornou pomocí jejího zetě Roberta Kleberga se ranč brzy začal znovu rozrůstat a pak i vzkvétat. Na přelomu století King Ranch zkoušel nové techniky zavlažování, pastvinových trav a chovu dobytka. Do dvacátých let 20. století vytvořili Henriettini vnuci jejich charakteristické plemeno, pojmenované podle potoka a španělského pozemkového grantu v srdci Kingovy půdy: dobytek Santa Gertrudis.

Henrietta Chamberlainová se s Richardem Kingem setkala, když jí bylo teprve 18 let, v Brownsvillu. Byla tichou dcerou presbyteriánského kazatele; on byl tvrdým, drsným kapitánem říční lodi, který rád pil. Když se v roce 1854 vzali, jejich prvním domovem – zatímco se stavěl hlavní rančerský dům – byla chatrč z klacků a bahna, „prostý jacal, jak by to nazvali Mexičané,“ napsala Henrietta ve svých pamětech.
„Ale pochybuji, že by se nějaké nevěstě dostalo tak šťastných líbánek. Na koních jsme se toulali širými prériemi. Když jsem se unavila, manžel mi rozprostřel mexickou deku a já si zdřímla ve stínu mesquitového stromu.“
Henrietta Kingová od samého začátku ukázala, že má na to, aby pomohla vybudovat ranč z nehostinné půdy a krutého klimatu. Historikové se shodují, že její manžel, který byl „z velké části negramotný,“ na ni ve většině rančerských záležitostí spoléhal. Převzala úkol zajistit bydlení a vzdělání pro rodiny vaqueros, které ranč zaměstnával. A Henrietta se nenechala jen tak odstrčit. Podle nekrologu citovaného v článku z Texas Monthly z roku 2011 „zločinci a renegáti, kteří zamořovali okolí, raději přicházeli k domu, když byl doma kapitán King, než aby to zkusili, když tam byla jeho žena sama.“

Věrně vládla ranči celých 70 let a její vliv sahal daleko za hranice King Ranchu.
Říká se, že práce filantropa je jako práce starého člověka, který sází stromy: Sází je, i když ví, že se nikdy nedočká jejich stínu. A tak jsou instituce, které Henrietta Kingová založila, dnes mnohem důležitější než za jejího života.
Město Kingsville stojí na půdě, kterou Henrietta darovala; v úzké spolupráci s architektem Julesem Carlem Lefflandem z Victorie financovala návrh a stavbu městské veřejné střední školy. Podpořila výstavbu několika kostelů; investovala do řady místních průmyslových podniků; a darovala půdu pro South Texas State Teachers College, která se později stala Texas A&M University Kingsville. V Corpus Christi by nemocnice Spohn neexistovala bez jejích darů.

Říká se, že důležitost člověka poznáte podle velikosti a povahy jeho pohřbu. Když Henrietta Kingová zemřela v roce 1925 ve věku 92 let, 200 vaqueros na koních doprovázelo její pohřební kočár na hřbitov. Někteří z těchto rančerských dělníků – známí jako Los Kineños neboli Královi muži – jeli dva dny přes ranč, který tehdy zabíral 1,2 milionu akrů, aby stihli přijet včas.
U jejího hrobu každý z těch vaqueros jeden po druhém obkroužil rakev, když ji spouštěli dolů, a smekl klobouk na poctu velké paní, La Reině – královně King Ranchu.
DOPORUČENÁ ČETBA: The King Ranch od Toma Lea; Texas State Historical Association.
