Pokud jste na to ještě nepřišli, v oblasti Fort Worth se zdá, že mnoho duchů a přízraků rádo tráví svůj čas. Koneckonců, kdo by se nechtěl vrátit na místo, které zná a miluje, pokud by dostal šanci? Další pozitivní věcí, kterou stojí za zmínku, je, že žádný z těchto duchů se nezdá být zlý nebo špatný, kromě několika zmíněných, kteří možná chystají něco nekalého. Celkově se každý duch zdá spíš nezbedný než cokoli jiného.
Říkám to tak, že věřím, že když člověk dokáže vidět ducha nebo přízrak, je to opravdu zvláštní dar – dostáváte schopnost nahlédnout do jiného prostoru a času a překonat současnou realitu, ve které příliš mnozí z nás uvízli bez jakéhokoli zpochybnění.
Jako závěrečný experiment si to zkuste představit: zeptali jste se někdy jiného člověka, jestli viděl nebo věří v duchy? Mnoho lidí řekne ne a jde dál, podle toho, jak moc na ně tlačíte kvůli odpovědi. Podle mých zkušeností však existuje spousta nečekaných lidí, o kterých byste si nikdy nemysleli, že v duchy věří, a přitom mají spoustu příběhů na vyprávění. Zdá se, že jsou skoro ulehčení, když je mohou sdílet s někým, kdo poslouchá.
Teď žertovně říkám, že pokud jsou všechny ty strašidelné příběhy pravdivé, tak duchů je daleko víc než žijících lidí právě teď. Upřímně, tomu ani zdaleka nevěřím. Věřím však, že tam venku něco je, a někdy máme tu čest dostat šanci to pochopit a zahlédnout. Říkám, že to je dobrá věc.
Moje poslední dva strašidelné příběhy, než vám dám ještě pár nápadů na strašidelná místa v oblasti Fort Worth, jsou v nejlepším případě znepokojivé. Hodně cestuji a příběhy o duších mě začaly bavit až ve Fort Worth. Přiznávám, že jsem obvykle dost zklamaný tím, co se dozvím, protože příběhy často působí vymyšleně. Tyto příběhy nebyly tak zklamáním; ve skutečnosti byly přímo děsivé.
Když jsem byl před několika lety v Itálii, byli jsme v jeho starém domě v městečku Morcone. Dům je starý stovky let a měl svou historii ještě předtím, než ho vlastnila rodina Mastracchio. Jednou v noci jsem vstal, abych šel na záchod, což znamenalo projít salonkem, vstupní halou a pak nahoru po krátkém schodišti. Bylo trochu tma a pokaždé, když jsem ten dům navštívil předtím i potom, cítím tam spoustu energie od rodiny.
Když jsem vycházel z koupelny a scházel zpátky po schodech, najednou mě ruka strčila dolů. Spadl jsem asi čtyři schody na mramor (v tom domě nejsou žádné koberce) a přistál na zádech. Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Měl jsem štěstí, že jsem se nezranil příliš vážně. Druhý den jsem byl dost bolavý, ale přežil jsem to, abych o tom mohl vyprávět. Tamní sousedé byli dost upovídaní, a když jsem o této příhodě pověděl, říkali, že takové věci se tam dějí pořád. Věří, že to jsou duchové dávných obyvatel, a já se musím ptát, jestli mě nemají rádi. Od té doby, když jsem tam byl na návštěvě, mě nechali na pokoji, ale dávám si pozor a vždycky jsem na těch schodech obzvlášť opatrný.
Můj další příběh se stal v Jižní Africe. Ve vinařství je hostinec a několik malebných malých pokojů vzadu, kde prý žila majitelka vinařství před svou smrtí. Já se zmínil, že bych tam rád přespal. Lidi ve vinařství mě vzali vážně a ubytovali mě v tom strašidelném pokoji – v místnosti, kde majitelka žila před smrtí. Ještě zmíním, že během mého pobytu v Jižní Africe zemřel můj dobrý kamarád Fredy z Fort Worthu. Jeho smrt nebyla nečekaná, ale neměl jsem čas se vrátit na pohřeb.
Tu noc jsem v pokoji usnul, ale hodně jsem o něm přemýšlel. Během noci jsem se probudil a rozhodně jsem cítil, že je se mnou v místnosti něco, co mě pozoruje. Jak jsem ležel v posteli, otevřel se jeden ze šuplíků ve skříni napravo ode mě. I když jsem necítil nic zlého nebo špatného, měl jsem strach. Taky jsem cítil, že je tam Fredy se mnou, což znamenalo, že tam byli dva duchové – majitelka vinařství a můj kamarád – a on na mě dával pozor. Posílal jsem mu v duchu zprávy, aby zajistil, že mě ten duch neublíží. Nakonec jsem znovu usnul a všechno bylo v pořádku, ale to bylo naposledy, kdy jsem se chlubil, že chci přespat ve strašidelném pokoji.
