Po návštěvě vodopádů jsme zamířili do vesnice Bang Wan v okrese Khura Buri, provincie Phang Nga. Dopředu jsem netušil, co přesně nás čeká – věděl jsem jen, že bychom si měli uvařit oběd a navštívit nějakou místní výrobnu koláčků. Nakonec z toho byl jeden z nejautentičtějších zážitků celé dovolené.
Vaříme si oběd z místních surovin
Vesnice nás přivítala takovým otevřeným přístřeškem s doškovou střechou přímo u řeky. Rustikální dřevěné lavice, pestré ubrusy s thajskými vzory a na stole banánové listy místo prostírání. Žádná restaurace, žádné menu – prostě místo, kde si místní připravují jídlo.
Naším úkolem bylo uvařit si vlastní oběd. Na stole už na nás čekala modrá miska s přihrádkami plná krásně připravených ingrediencí – nakrájený pórek, rajčata, nastrouhaná mrkev, malé červené papričky - chilli, česnek, cibule a něco, co mě zaujalo nejvíc: zářivě fialové květy. Byly to květy klitorie ternaté, thajsky anchan, které se v Thajsku běžně používají v kuchyni i v nápojích. Mají nádhernou modrofialovou barvu a přidávají se do rýže, čajů nebo právě do omelet, kde dodají nejen barvu, ale i jemnou bylinnou chuť.
Všechny suroviny jsme přidali do misky s rozšlehanými vajíčky, promíchali a místní kuchaři z toho připravily výbornou thajskou omeletu. Vypadá to jednoduše, ale ta chuť byla úplně jiná než cokoliv, co znám z domova – čerstvé ingredience přímo z místních zahrad prostě dělají obrovský rozdíl.







Co jsme ještě dostali k obědu
K omeletě nám naservírovali další pokrmy, které si zaslouží zmínku.
Na stole se objevil žluté kari s kuřecím masem a bramborami – klasické Gaeng Kari, jedno z nejmírnějších thajských kari, které je ovlivněné indickou kuchyní. Chuť je krémová, lehce sladká díky kokosovému mléku a příjemně kořeněná kurkumou. Ideální i pro ty, kdo nemají rádi pálivé jídlo.
Další byla dýně smažená s vajíčkem – jednoduchý, ale typický thajský pokrm, kde se plátky dýně zprudka orestují na woku společně s rozšlehaným vejcem. V Thajsku je dýně neuvěřitelně populární ingredience a najdete ji prakticky všude.
Pak přišly na řadu smažené krevety s bazalkou a papájovým salátem – krevety v křupavém těstíčku s čerstvými listy thajské bazalky, podávané s klasickým Som Tam, tedy salátem ze zelené papáji. A k tomu polévka s masovými kuličkami, mrkví a ředkvičkou – lehká, čirá a osvěžující.
Na dezert nám přinesli Kluay Buat Chi – v překladu doslova „banán, který vstoupil do kláštera". Je to jeden z nejznámějších thajských dezertů: banány vařené v kokosovém mléku s trochou cukru a špetkou soli. Chuť je jemná, krémová a lehce sladká. Název je vtipný – odkazuje na bílou barvu kokosového mléka, která připomíná bílé roucho buddhistických mnišek.
Celý oběd byl fantastický a hlavně autentický – žádné turistické menu, ale skutečné jídlo, které si místní připravují doma.




Místní záchod aneb kulturní šok číslo dvě
Po obědě jsem navštívil místní záchod a upřímně, stojí za zmínku. Byla to taková „kabinka" – plechové stěny, doškové stříšky a uvnitř klasická toaleta, ovšem bez splachovacího mechanismu. Místo toho stál vedle kbelík s vodou a naběračka, kterou jste si po sobě spláchnuli ručně.
Tohle není nic neobvyklého – narazili jsme na to prakticky po celém Thajsku, na trzích, v menších restauracích i ve vesnicích. Je to prostě součást místního života a člověk si rychle zvykne. Možná to zní jako banalita, ale právě tyhle detaily vám ukážou, jak odlišný je běžný život v Thajsku od toho, na co jsme zvyklí v Evropě.



Ale výhled super, ne? :))
Kokosová ukázka u řeky
Po obědě přišla ukázka zpracování kokosu. Nejdřív nám předvedli, jak se sloupne vnější vláknitá vrstva – to vyžaduje docela sílu a šikovnost. Potom přišla na řadu mačeta, jedním přesným úderem kokos rozpůlil a vylil z něj čerstvou kokosovou vodu do plastových kelímků.
Kokosová palma je v Thajsku doslova strom života. Místní z ní využívají úplně všechno – kokosovou vodu pijí jako osvěžující nápoj, kokosové mléko je základem většiny thajských kari a polévek, dužina se přidává do dezertů, olej se používá na vaření i v kosmetice a z vláken vnější slupky se vyrábí rohože, provazy a kartáče. Dokonce i listy slouží jako střešní krytina nebo materiál na výrobu košíků. Kolem jezera ve vesnici jich rostly desítky.
Kromě kokosových palem jsme si prohlédli i banánovníky a další tropické rostliny. A právě tady jsem si konečně vzpomněl na název těch nápadných červených květů, které jsme viděli všude kolem – ibišek. V Thajsku roste prakticky na každém kroku a kromě okrasné funkce se z něj připravuje i populární ibiškový čaj, výrazně červený, lehce nakyslý a podávaný nejčastěji studený s ledem. Právě ten jsme dostali na závěr celého výletu.









Střílení z praku na molu
Od jezera jsme se přesunuli na dřevěné molo. A tady přišla překvapivá atrakce – střílení z praku. Jednoduchá zábava, ale neuvěřitelně chytlavá. Moje dcerka Leja si to tak užila, že od místního pána jeden prak dostala darem. Byla nadšená a prak se stal jedním z nejcennějších suvenýrů z celé dovolené.
Od mola jsme se pak vydali pěšky do místní výrobny koláčků, která byla jen kousek od jezera.







Výrobna koláčků Kanom Ban Tawan
Vesnice Bang Wan je známá výrobou tradičních thajských koláčků Kanom Pia (ขนมเปี๊ยะ). Jde o pečivo čínského původu, které se do Thajska dostalo s čínskými přistěhovalci a za staletí se stalo pevnou součástí thajské kulinářské tradice. Kanom Pia mají tenké, vrstevnaté těsto z pšeničné mouky a sádla a nejčastěji se plní sladkou pastou z mungo fazolí, tarem, slaným kachním žloutkem nebo směsí ořechů. V Thajsku se tradičně rozdávají při slavnostech, zásnubách a svatbách a slouží i jako obětiny předkům.
Výrobna Kanom Ban Tawan (ขนมบ้านตะวัน) je malý rodinný podnik, který má certifikaci OTOP – to je thajský vládní program „One Tambon One Product" (jeden okres, jeden výrobek), který podporuje místní řemeslníky a tradiční výrobu po celé zemi. Program funguje od roku 2001 a pomáhá malým výrobcům dostat své produkty na širší trh.
Dcerka si vyzkoušela i samotnou výrobu koláčků, což byl pro ni velký zážitek. Koláčky se pečou v plynových pecích na plechu a celý proces je překvapivě ruční – od přípravy těsta přes plnění až po tvarování.
Co mě ale zaujalo nejvíc, byly hygienické podmínky. Podlahu výrobny tvořily rozložené kartónové krabice, všude kolem stály stohy nádobí, stará mechanická zařízení a kabely. Na stěně visel buddhistický oltářek s fotografií mnicha a soškou Ganéši – typická součást thajských domácností a dílen, která má přinášet štěstí a ochranu podnikání. Upřímně, myslím si, že by tohle u nás kontrolou z hygieny úplně neprošlo. Ale koláčky byly výborné – křupavé, voňavé a čerstvé rovnou z pece.














Ibiškový čaj na rozloučenou
Na úplný závěr výletu jsme dostali domácí ibiškový čaj – krásně červený, lehce nakyslý a osvěžující. Ibišek, thajsky Dok Krachiap (ดอกกระเจี๊ยบ), je v Thajsku neuvěřitelně populární. Sušené květy se zalévají horkou vodou a výsledný nápoj je plný vitamínu C a antioxidantů. Místní ho pijí jak teplý, tak studený a často ho slazí medem nebo třtinovým cukrem.
S kelímkem čaje v ruce jsme nasedli zpátky do minibusu a vyrazili směrem na hotel. Bylo odpoledne, slunce pražilo a po celém tom vaření, střílení z praku a prohlídce vesnice jsme byli příjemně unavení.

Tenhle výlet mi ukázal kousek thajského života, který byste z hotelového resortu nikdy neviděli. Jak místní vaří, co jedí, jak žijí a hlavně – jak moc se liší jejich každodenní realita od toho, co známe z Evropy. A přitom v tom všem panuje klid, pohoda a úsměv, který je pro Thajce tak typický.

